František Langer si údajně vyslechl námět povídky Smrt v píscích během zajetí v Rusku; příběh o životě a smrti se nejspíš tradoval po dlouhá léta a byl také vícekrát zaznamenán. Není divu, zachycuje totiž jakousi základní existenciální situaci, a její vypravěči, vybaveni zkušenostmi východních válek z počátku minulého století, takřka dokonale vycizelovali jeho fabuli. Udělali ji tak, aby její posluchač či čtenář byl ve zúženém výseku reality konfrontován se základními principy pobytu člověka na tenké čáře oddělující život od smrti, aby vrhla světlo na poslední naději, vzpírající se zániku, a především, v rovině morálky, aby zprostředkovala onen nejzazší moment lidské pospolitosti: vůli k tomu zachovat se k druhému člověku solidárně v protikladu k bytostné a sobecké touze zachránit sebe sama.

Turkmenistán, poušť, dva baráky stlučené z prken a skupina zajatců, mezi nimiž se objeví cholera. Pospolitost mnoha kultur, svedených pod jednu střechu válečným šturmem. Není zde žádné pravidlo, pouhá náhoda tomu chtěla, aby se těsně před svou smrtí setkali lidé vyrvaní z odlišných kulturních poměrů, z rodin a starostí o zachování rodu. Nemoc ukrajuje z této zajatecké komunity jen pomalu, tak aby bylo možno pozorovat změny. A zatímco v poušti nelze vydržet, zatímco se celé dny čeká na vodu a během nesnesitelně horkých nocí se lidská těla potí do pryčen, smrt odjímá jednoho muže za druhým. Někteří umírají potichu, jiní z posledních sil blouznivě křičí – a všechny dohromady svírá strach.

Rozklad by to byl strašný, nebýt toho, že proti němu povstane bezejmenný „staroobřadec“. Jedině on sebere odvahu k tomu, doprovodit umírající na poslední cestě, přikládá jim vlhké hadříky na vysušená ústa, zatímco ostatní se snaží v koutě tvářit, že jich se tahle situace vlastně vůbec netýká. A pokud týká, tak jen ve smyslu ochrany sebe sama před nákazou. Nastává zvláštní situace, v baráku se otevírá propast, v níž nakonec musí skončit všichni zúčastnění. Netečná poušť nenabízí vůbec žádný prostor, do nějž by bylo možné uniknout. Její plocha je dobrá snad jen k tomu, aby zaznamenala pohyb; to když zbožný Rus vleče pár desítek metrů za nohy mrtvolu, aby ji zahrabal do mělké jámy. Rozlehlý prostor bez ozvěny pohltí stále se opakující scény celodenního chroptění a zmohl by jistě i projevy kolektivního šílenství.

Jak ovšem ukazuje záznam o smrti v píscích, úmorný boj o život v kulisách infekční ubikace neukončí ani šílenství ani projevy panické hrůzy. Jako by tu byl jakýsi vnější předpis, jakási logika zániku společnosti, která do poslední chvíle nedovolí žádnému ze zúčastněných přijít o rozum anebo propadnout hysterii. Naopak, v krátkém sledu událostí se mění psychologie postav a postupně se i rozpouští pocit strachu – tu jsme asi nejblíž mezní zkušenosti vojáka, v dobách prvního vydání Smrti nikoli ojedinělé. A právě tato zkušenost si v Langerově povídce našla působivou formu, je ohraničena prostorem a zahušťována časem, odečítáním vědomí, které nejprve myslí na sebe sama, aby se v určitém momentu počalo rozpouštět ve společném prožitku zkázy.

Nabízí se otázky: je příběh o pouštním baráku a choleře pouze otiskem válečné zkušenosti? Není to spíše tak, že nám její zapisovatel v sevřeném tvaru předává daleko obecnější popis zániku kulturního života se všemi jeho obrannými mechanismy a nevyhnutelnými transformacemi myšlení, jež si vidina blížícího se konce na člověku vynucuje? A dále, odhlédneme-li od Langerovy legionářské povídky k současným dystopickým scénářům: nejsou náhodou všechny ty představy všeobecného preapokalyptického chaosu, onen boj o poslední místo na hromadě doutnajících trosek výhradní a také nedílnou součástí moderního individualismu, reprodukovaného ve všech vrstvách naší imaginace?

Pokud by tomu tak být mělo, pokud by kolektivní smrt byla hrůzná a barbarská, pak lze Langerův text chápat jako ukázku útěšlivé prózy vyztužující vůli k životu navzdory nejisté budoucnosti. Ostatně přesně tak Langerův příběh začíná: v promrzlém vagóně kdesi uprostřed Ruska, na pokraji zoufalství, kdosi začne vyprávět příběh o neúprosném konci lidského života.

František Langer: Smrt v píscích (in Železný vlk. Příběhy z naší anabase. G. Voleský, Praha 1920, 184 s.)