obcházíš rybník, u kterého stojí dřevěná chata dlouhá jako nudle. bíle natřené okenice proti vodní ploše v pravidelném rastru, skoro by ses ptal, kde se v tomhle kraji vzala stavba v detailu připomínající třeba letní převlékárny na litomyšlském koupališti. ještě je příliš chladno na to, abys tam šel a objednal si pivo, zatím je za okny tma a kolem jdou osamělí tři kolemjdoucí. v létě tu bývá plno, lidi se tlačí v dřevěném interiéru, špalíř někdy až ven, tlačí se i venku. jenže v létě je už rybník taky dost cítit rybinou a voda na jeho okrajích je zelená jak hrachová polévka. ne tak začátkem dubna, kdy se ze severní stráně valí proudy vody jako poslední pozdrav zimy ze zdejších babylonských lesů. pozdrav, který syčí, klokotá a podebírá břehy.
necháš hospodu za zády, na konci hráze přejdeš přes plechový můstek, chvíli pozoruješ silný proud vody valící se přepustí a tříštící se v kamenném řečišti.
stoupáš do kopce nízkou bučinou a vyhýbáš se drobným dírám plným vody; les je jimi doslova vydlážděn, zrcátky, co věrně odrážejí pařáty dosud holých větví proti světlému nebi. mezi nimi leží desítky, stovky kamenů, vysypané kamenné moře, přes nějž někdo přehodil hustý koberec lišejníku. když na jeden z nich přiložíš dlaň a přitlačíš, cítíš, jak ti ruku pohlcuje měkké, přívětivé lůžko. chvílemi jako bys ani neměl kam šlápnout, voda a kamení, zelená spousta, kam se podíváš, všude tu vládne, obrůstá pařezy, žene se do výšky po starých stromech a chvílemi jako by se sápala i po tobě.
stačilo nastoupat pár desítek metrů a jsi tu, široko daleko nikdo, jen přeházené hromady hlíny, pozůstatky divokých těžeb středověku. protáhneš se mlázím a les se otevře. oblé kopce a na nich dorůstá mladina kolem osamocených jedlí a borovic; nad hlavou tě hlasitým křikem zdraví krkavci, asi nemile zaskočení.
vybereš si jednu z cest a po ní se pustíš. jakápak cesta vlastně, spíš pěšina, pěkně klikatá, držíš se jí, jako bys nakračoval po hraně, za kterou leží jiný svět. rozlehlý, neznámý, zabydlený zvláštními zvířaty. když se zastavíš a zaposloucháš se do zvuků lesa, máš pocit, že právě odtamtud, z oné tušené odlehlé části kopce k tobě doléhá slabé houkání. a pak, ještě o něco dále, jako bys zaslechl zvonivé údery nějakého mohutného nářadí. tušíš, že stráň se tím směrem bude propadat dolů k tůním, a nechce se ti tam, nechce se ti zacházet do hloubky podmáčeného lesa v podvečerních hodinách, všude tolik bláta a kluzkých povalených kmenů. stojíš tedy a nasloucháš a pak už jsi vcelku si jist, že mezi kovovými údery k tobě z lesa proniká i hlasitá, na tu dálku ovšem nesrozumitelná řeč.
není to nic zvláštního; v těchto končinách se pracuje neustále, už celá dlouhá staletí. jedny stromy jdou k zemi, aby se kolem hnaly do výšek jiné. skalky jsou pro jednou skryté v hlubokém smrčí, aby po pár generacích lákaly kolemjdoucí svými ostrými siluetami proti širokému horizontu. lidské cesty chvíli drží, aby i ony časem zeslábly a nakonec se vytratily docela. valného smyslu to nemá, to jen roční doby se střídají, voda se v zimě nahromadí a když sníh opadne, steče dolů do ohromných rašeliništních polí a tam pak stojí a zamezuje lidem v pohybu a v práci. a v tu chvíli vyjíždí rolník, aby zaopatřil sebe i svou rodinu? vezme vercajk a táhne nahoru do kopců probrat les, založit cestu, nalámat šutr a vyspravit most přes říčku. vždycky tomu tak bylo, a proto bys nic za to nedal, že ony hlasy k tomuto lesu patří stejně tak jako stromy, vzduch a kamení.
když se ti na chvíli skrze průsek ukáže vodní plocha, od které jsi přišel, je to, jako bys na chvíli koukal do jiného světa; ostatně stačí ti chvíle, a už jako by ses stával cestujícím. stačí jen na to pomyslet, vybrat si jeden z kopců na severní straně a vydat se na něj. obejít horu pod jejím vrcholem a vybrat si místo, ze kterého se vypaříš rovnou do tmy.
dnes ale ještě ne. v posledním světle se vracíš se zpět, tentokrát už nepůjdeš na hráz a k letnímu dřevěnému stavení, vezmeš to z vrchu z horoviny, přímo do rašeliniště přes chobotní pole, jak tu říkají. krajina se opět otevře a skrze vzdutá mračna prosvitne měsíc. jdeš podél říčky, do které se ze všech stran stékají úzké kanály přítoků. ten od vesnice přivádí pěkně pění, asi od saponátu; těsně předtím, než jej pohltí mocnější, temná doubrava, připomíná ti opět dílo člověka. přesně toho člověka, který už dávno rozvázal pouto, jež ho vázalo ke kraji; zatímco tam nahoře v lesích jeho práce ještě občas cosi klade na stůl zdejšímu kraji, pod vesnicí už leží a jenom zmar. leží a zahnívá. betonové paláce zemědělců, které záhy sežere čas. rybník naplněný kalem z rozrůstající se zástavby. v kaluži na kraji lesa stojí zakutálený válec siláže. prorůstá jím houba, vzlíná jím voda. ani on nebude odolávat dlouho, stejně jako všechny ty pařezy, co tu beztak v noci svítí na cestu všem těm, co za ty dlouhé roky nevyšli z lesa ven a vyštěkávají tam na sebe nesrozumitelné povely.
