Řekne-li se, že se román odehrává ve třicátých letech na Sibiři a že místem, kde se jeho děj odehrává, je gulag, většině čtenářů se nejspíš vybaví třebas takové Šalamovovy Kolymské povídky. Děj musí být ponurý, forma by se měla blížit svědectví účastníka a vyznění textu by nemělo být daleko mementu. Takový je úzus, tak si čtenář zvykl. Román z gulagu je něco jako román z koncentračního tábora.

Není se proto čemu divit, že objeví-li se próza, která tato očekávání ruší a zároveň je dobře zvládnutá, smršť literárních cen ji nemine. Přitom platí, že od doby, kdy psal o gulagu Solženicyn svůj Jeden den Ivana Děnisoviče, byla publikována celá řada víceméně autentických obrazů z dob bolševického teroru, a o to je tedy těžší tento námět aktualizovat. Stěží přijmeme román, který by fenomén gulag zlehčoval, to už si spíš dokážu představit takový příběh, který téma pouze vytěží pro vyprávění o člověku týraném v soukolí dějin. A proto se také čemu divit, když Guzel Jachina (*1977), ještě nedávno neznámá tatarská autorka, neúspěšně hledala nakladatele pro svůj prozaický debut Zulejka otevírá oči. Její román je totiž nejen gulagovou literaturou, ale i příběhem o ženské emancipaci – a Jachině nezbylo než podstoupit strastiplnou cestu, na jejímž konci se z odmítaného rukopisu stal bestseller přeložený do celé řady jazyků a oceněný porotami několika velkých literárních soutěží. Zda byl její zápas o vydání zapříčiněn rozvolněným vztahem k pravidlům žánru, to je pouhá spekulace, že se jí po letech podařilo narušit očekávání a napsat román, který sice patří k literatuře o gulagu, ale který své hlavní téma nachází jinde – v zápase ženy o přežití v nejkrutějších životních podmínkách –, o tom je třeba vést debatu; a její román číst.

Jádrem rozsáhlé prózy, navazující na velká výpravná díla moderní literatury, je příběh ženy tatarského sedláka-kulaka, která musí odejít ze svého domu a která skončí jako vězenkyně nedaleko Bajkalského jezera. Jachina její příběh vypráví jako událost hledání lepšího života. Základním schématem je osvobození zneužité a ponížené ženy, která má ve svém manželovi pouhého správce usedlosti a v tchýni odpornou tyranku. Zulejka musí z vesnice proti své vůli odejít a poté, co přežije transport na Sibiř, procitá do zcela nového života v traumatickém prostředí komunistického koncentráku. Na tomto půdorysu Jachina předvádí velké realistické umění: spolu se Zulejkou podstupují boj o život i další vyhnanci, intelektuálové, skvělý lékař a univerzitní profesor, malíř, co si s sebou nese vzpomínky na pobyt v Paříži, ale i ganeurský typ dozorčího kápa a mladého velitele, jehož úkolem je dopravit vězně na místo určení a posléze s nimi trávit roky ve vyhnanství.

Kouzlo Jachinina psaní je jednoduché, a přitom nebývale silné. Jakkoli zde každou postavu definuje její společenské a mocenské postavení uvnitř porevolučního Sovětského svazu, ani zdaleka nelze tvrdit, že s nimi vypravěčka zachází jako s pouhými typy. Příkladem může být velitel Ignatov; Jachina jej nechává růst a nijak zvlášť neusiluje o vnější hodnocení. Ignatov je surovec, ale zároveň i zodpovědný aparátčík, který ve vypjaté chvíli upřednostní lidský život před kariérním vojenským řízením. Jeho chování má daleko k šabloně, vše se odehrává pod tlakem dramatických situací a je zcela určováno logikou jeho charakteru.

Tato prozaická – řekněme – poctivost, o níž si mnozí naši autoři hledající témata v dobách zdejšího komunistického marasmu mohou nechat jen zdát, je navíc zhutňována Jachininou schopností vrstvit a dotahovat zápletky v nečekaných polohách: z porodu se tu stává psychedelická scéna, během níž se od svého traumatu osvobozuje i sám porodník; razie v dílně malíře vrcholí iluzí výmalby jakési sibiřské Sixtinské kaple; Zulejčino utrpení vrcholí expresivní scénou, v níž nebožačka sešvihá tyranku březovou metlou. A v tomto duchu je jeden obraz napojován na druhý, zatímco do příběhu pronikají nové postavy a s nimi i nové situace.

Zulejka otevírá oči naprosto oprávněně patří k románům, jež rehabilitují žánr historické prózy, aniž by přitom nutně směřovaly výhradně do minulosti. Emancipace ženy, téma Jachinina debutu, je bezesporu dnešní a ukazuje jeho radikální polohu. Tak, osvobozující se žena rozhodně není jen jakýmsi prozaickým doplňkem bohaté svobodné společnosti, jedná se o zcela přirozený pohyb lidského ducha vymaněného z otrocké tradice. A co je nejdůležitější – celý tento ideový aparát se může spolehnout na funkční a působivý umělecký tvar, v němž není předem dáno téměř nic, naopak, vše zde vzniká svrchovaným autorčiným gestem.

Dostal jsem se k Zulejce až tři roky po jejím vydání v češtině, s klidným svědomím ale prohlašuju, že lepší román jsem během tohoto roku nečetl.

Guzel Jachina: Zulejka otevírá oči. Praha, Prostor 2017 (2. vydání), 412 s.