u nich v kameničkách. může se stát, že ti kameničky a jejich okolí budou od začátku připadat jako země, jež je z podstaty cizí, jejich. všechny ty tůně, zbytky sněhu, anebo orvané stromy z podzimu jako by tě unášely do fantazijního světa. stačí znát několik pláten a. slavíčka, na kterých jsou tyto druhé, ideální kameničky utvářeny v takovém stupni osobní vize, že jej už nejspíš nelze ani zpětně dosáhnout vlastním prožitkem, stačí jen nazřít současnou podobu kraje, a už se cítíš tak trochu nepatřičně. vtrhl jsi snad do vykradeného ateliéru v nepřítomnosti malíře a hledáš poslední stopy jeho práce? chtěl by ses alespoň na chvíli přehoupnout na druhou stranu a zahlédnout, co vytvořil a čím určil vzhled zdejší krajiny na desítky let dopředu? to bys chtěl? jen se přiznej, a uleví se ti, až budeš procházet tou dnešní obyčejnou vsí, míjet skládku užitného harampádí (které tam snad někdo rozházel, aby se vysmál všem takovým, jako jsi ty), uleví se ti, zbavíš se zbytečných očekávání a můžeš vyrazit nahoru do volákova kopce směrem na chlumětín.
od hlinska až ke svratce procházíš pásem otevřené krajiny, prorostlé řídkými shluky bříz. je ještě brzy, stromy dosud bezlisté, ve vzduchu cítíš vlhkost a ranní chlad, krajina je prázdná a po silnici za celou tu dobu, než dojdeš k chlumětínu, přejedou dvě auta.
nějak si nemůžeš pomoci, ale v téhle krajině bys chtěl jen hustá mračna a drobný déšť, nemůžeš-li se tedy rovnou brodit sněhem. těch několik střídmých barev klade na okolní svět velké požadavky: stromy s holými větvemi trčí do prostoru a tak jak se na východě schyluje k prvnímu záblesku dosud jen tušeného slunce, pomalu se proti nebi vykreslují v kontrastní síle. louky dosud žluté, zůstaly tak od podzimu, nakrátko vysečené, ploché až hanba. les na temeni kopce jim už brzy učiní přítrž a vytváří pomyslnou clonu, hranici, za kterou se už lze jen domýšlet. stojíš někde uprostřed, ze severu krajina volná a otevřená, proti hřbety kopců s temnou linkou hlubokého žďárského lesa. nebe zatažené lehkými ranními mraky, už teď ale můžeš tušit, že ani ony tu s tebou nevydrží dlouho. brzy zmizí a všechna zákoutí, dosud zahalená v šeru, se spojí v jeden velký prosvětlený kraj.
za chlumětínem, stále ještě v perimetru kameniček a jejich charakteristické krajiny, narazíš na mokřiny napájené potokem, jenž se sbírá o něco výše v podmáčených remízcích na kopci u oběšeného. na žabárně, na staré cihelně, lidé tu kdysi těžili hlínu, ze které vypalovali keramiku a pořizovali cihly, aby se jednou provždy zbavili životů v roubených chalupách. dnes tu najdeš několik zalitých jam a nově vyhloubených rybníků; překvapí tě zpěv ptáků, o dost hlasitější, než bývá zvykem v kraji strojově sečených luk. dokážeš si představit, že kousek takové země by mohl zabírat spodní konce všech vysočinských vsí, že všechny ty lavičky a stolky a výhledy na vodní plochy by zvláště v letních měsících odvedly náležitou službu nejen lidem, ale především přírodě a místnímu povětří. a že v podzimních časech by se odtamtud mohl šířit krajem závoj mlh a za tím závojem že by táhla armáda malířů stejně jako před lety.
po rozbité asfaltové silnici přijdeš až do svratky, města, které vyrostlo kolem řeky a toutéž řekou také bylo od počátku rozděleno na českou a moravskou část. pomalé a liduprázdné, na počátku dvacátého století si svratečtí zažili rozvoj, dnes aby ses tu učil, jak má vypadat zdravý nerůst. počet obyvatel pomalu klesá, služby těm zbývajícím se zlepšují, okolí je tiché a nezdecimované průmyslem. až projdeš městem, čeká tě kopec, z jehož temene vejdeš do lesa. vlastně nejde ani tak o les, na jaký jsme zvyklý, je to monolit, široký pás, který se táhne odněkud od jihu, od sázavy, od nového veselí, a jímž můžeš projít kus cesty až k maštalím u nových hradů; žďárské vrchy pokrývá takřka celé a končí až tam, kde vrchovin sklouzává do polabské nížiny. je to les protkaný sítí cest, a přesto liduprázdný, snad že v něm občas narazíš na samotu anebo drobnou osadu; stejně tak často ale potkáš ohniště anebo jiné pozůstatky dřívějších způsobů pobytu v přírodě, turistická odpočívadla a vyasfaltované cesty pro cyklisty. těm se tu ovšem chceš vyhnout, naopak hledáš úvozy a zkratky, místa, na nichž lze alespoň na chvíli zahlédnout hru světla stále ještě počínajícího se dne.
v tomto lese můžeš spatřit celou řadu pozoruhodných skalních útvarů, většinou dobře schovaných mezi stromy na kopcích. když k jedné z nich přijdeš, zaskočí tě, jak je napasovaná mezi stromy, jako by tam uvízla a nemohla se kutálet někam níž a zarazit se o protější svah.
seskládaná z drobných, hustě stlačených dílků, pokrytá silnými vrstvami mechu, už na první pohled víš, že stojíš před hodně zkušenou pamětnicí času. hlava přiléhá k mohutnému tělu kamenné bestie, natočená k západu, snad chrání svou sestru před temnou hrozbou, jež zní vzdáleným řevem motorových pil a občasným duněním padajících stromů. co všechno odsud uvidíš, až zmizí les? až se krajina otevře a z jednoho kopce bude možné obhlédnout horizont; lucký vrch na severu, bránící ve výhledu na králický sněžník, a devět skal nebo malínskou skálu z opačné strany. pomalu vystoupáš na její vrch, na chvíli si sedneš a hledíš do větví okolních smrků.
od skalních bloků je to už jen kousek k vesnici zarostlé mezi kopce připomínající pecny chleba. ovšem ještě než se spustíš po cestě ke staré stodole, musíš se protáhnout po kraji lesa kolem pamětního kamene upomínajícího na lidovou vzpouru místních protestantů. podle zprávy na kameni vyražené až sem dorazily ideje francouzské revoluce, aby byly později na čas udolány v okolních lesích.
jak se to tehdy ve zdejších lesích semlelo, asi není dodnes úplně jasné. pár desítek mladých mužů se chtělo vyhnout odvodu a pod vedením dvou vůdců se schovávali v lesích. po zásahu císařských vojsk se jejich skupiny rozpadly, někteří vzbouřenci radši narukovali, jiné povolaní vojáci eskortovali do rychmburku. ti, co je rebelii vedli, spáchali v obklíčení sebevraždu. při pozdějších brutálních výsleších, jejichž výsledky měly především vynést slávu agilnímu komisaři, zločinci par excellence, vznikla fikce o povstalcích, kteří si to chtěli vyříkat s vrchností, myslivci, katolickými duchovními a dalšími. z několika desítek venkovanů ozbrojených holemi rázem byly stovky mužů s puškami a se symbolem zednické lžíce a trojúhelníku v kapse – mělo to být velké spiknutí proti císaři, rebelie helvétská a především frajmauerská, zednářská. za daleko důležitější skutečnost ovšem považuješ závěrečnou formulaci památníku: že totiž celý tenhle vzdor proti systémovému útlaku vyrostl ze zdejších lesů, v nich nabral na síle a později se stal pro zdejší obyvatele legendou. tedy pro některé legendou, jiným zase hrozbou. jakoby tělo lesa se zvyšující se mírou politického teroru nabízelo východisko nejen skutečné, ale i fantazijní. jedni z něj čerpají svobodu, jiní se pokoušejí zlomit jeho moc. našinec každopádně musí mít pro frajmauery pochopení, byť se tu nikdy nejspíš neobjevil ani jediný z nich.
seběhneš do vsi a zastavíš na plácku před potokem hlučálem. jeho hezký název dobře znají hosté místní hospody, po hlučálu pojmenované, a ještě lépe ti, kdo četli drašara terézy novákové, román z roku 1914 věnovaný osudu nešťastného vzdělance michla. hospoda je v rekonstrukci, na poličské si tedy ještě pár hodin počkáš. cesta k luckému vrchu tě zas žene do kopce, kroutí se kolem kobylí a landrátů, pod sebou máš telecí, a když zalitý potem přitáhneš na poslední kopec své cesty, nahlédneš panorama pomezí čech a moravy: orlické hory, králický sněžník a hrubý jeseník. bílé špičky hor nad temně modrou linkou horizontu. neposedíš dlouho, v předjarních dnech tu fičí studený vítr. vysočinu necháváš za zády a kolem kopců sestupuješ k poličce. lesy střídají široká pole, prostor se otevírá. z dálky k tobě doléhá hluk železnice, vlak projíždí někde mezi borovou a oldřiší.
na cestu z kameniček nezapomeneš už jen proto, že tě vede po severní hraně vysočiny s jejími kupovitými kopci, tolik odlišnými ode všech těch dlouhých provazů v centrální části vysočinského masivu. od podzimu až do jara tu často nenarazíš za celý den na jediného člověka, snad jen že potkáš lesní dělníky, kteří tu zápasí s kůrovcem. ten zvláštní paradox: pohybuješ se uprostřed země, ale máš neustále pocit, jako bys špacíroval po zapadlých koutech pohraničí.
