Jdeš krajinou, postupuješ po prašných cestách. Světlezelené louky, řídce porostlá pole střídá žluť řepkových lánů. Na obzoru traktor, zdá se, že vláčí. Vítr rozviřuje prach. Žene ho proti tobě. Žene ho volným prostorem ve vzdouvajících se vlnách, tak tak že stačíš zavřít oči a zastavit dech.

Unikáš z otevřeného prostoru. Sestupuješ na dno prolákliny. Vegetace houstne, tam, kam hospodář nepronikne se svým strojem, tam je většinou dobře. Tam bývá chlad, tam se drží vlhko. Jindy slyšíš potok už na úbočí. Jak se tam dole převaluje přes kameny, jak přeskakuje polámané kmeny. Našpicuješ uši. Nic.

Jen vzrušený křik ptáků v korunách stromů.

Jdeš dolů a předem víš, co na tebe čeká. Sotva se vleče, víc pěny než vody, sajrajtu, co se točí v záhybech břehu.

***

Je květen, měl by ses radovat z života znovu vybujelého, ovšem to, co vidíš, je jen dalším symptomem postupující zkázy, dodatek k příkazní smlouvě, jíž moudrý hospodář svázal život a soustavně jej pak znásilňoval svými stroji.

Přemítáš, zda přemlouvat ptáky, aby tu s námi ještě alespoň rok či dva vydrželi. Pomalu se sápeš zpět na okraj pole, prohlédnout si nebe, napočítat mraky a zahrozit směrem k městu. Už týden čekáš na déšť.