Brzké léto

Zhurta na nás udeřilo léto. Není tomu tak dlouho, co jsem psal o mrazech, co jsem běhal přes dvůr s plastikovou bednou na dřevo – a najednou, aniž bychom se stačili připravit, přestalo sněžit, přestalo pršet, vyšlo slunce a nažhavilo střechy. Od rána praží do hlav, do asfaltu, do suchého lesa i do kabin automobilů.

Země jako by dostala elektrickou ránu. Vyhnala trávu do půli lýtek, stromy vybuchly tisícerým květenstvím. Lidé vyšli z domů, zbavili se bund a ze sklepů vyštrachali grilovací mašiny – Modlíkovem zavanula pečeně.

Léto udeřilo, rozdrnčely se sekačky. Maso. Okno výčepu dokořán.

Doba vegetace.

Proč zrovna Magnesia Litera?

Přeložit jazyk literatury do jazyka televizního vysílání je pro Českou televizi dosti nesnadným úkolem. Tak nesnadným, že po několika letech, kdy paralelně běželo několik literárních revue, najednou nemáme téměř nic. Česká televize ukončila Jasnou řeč Josefa Chuchmy a vzápětí i ASAP – tomu, kdo literaturu na veřejnoprávní televizi hledá, zbývá poslední jistota: revue Třistatřicettři Jana Lukeše a Jana Schmida. S obrazy, s jejich blikáním a rychlými posuny, si televize rozumí bytostně, dlouhé rozhovory o textech nejspíš přilákají jen nejužší okruh diváků a pravidelný magazín má co dělat, aby nezhynul na úbytě hned v prvních měsících, ale udržel se třebas po dobu dvou nebo tří let.

Tato zvláštní průrva mezi dvěma autonomními světy ale musí být zabydlena, snad už jen kvůli zvláštnímu puzení, kterému současný člověk říká „díra na trhu“. Nelze prostě přejít fakt, že se v českých poměrech literatura na obrazovce drží jen v jediném formátu. Musí být vynalezena forma spojující specifika televizního vizuálního proudu a literárního textu.

Tak trochu potměšile bych řekl, že ideálním tvarem, k němuž bylo lze dojít, je udílení výročních knižních cen Magnesia Litera. Kontinuita zaručena, pořad běží déle než patnáct let, periodicita diváka jistě neunaví, ráz pořadu je slavnostní, nikoli všední, což k české tradici věčného literárního učitelování přiléhá přece jenom těsněji než někdejší frivolní znělka ASAPu. Co víc, Litera je soutěž o nejlepší knihu a duch sportovního utkání se nad ní vznáší a ji posvěcuje a osmysluje. Vítězové nastupují před publikum, to bouří potleskem, dialogy s autory se musí vměstnat do dvou minut, poté hned následuje animace, obrazy pěkně plynou, lidé jsou veselí, od začátku až do konce poposedávají, napjatí a nedočkaví, kdože z kolegů či přátel dosáhne k nejvyšší metě.

A naopak: protože nechci být jen potměšilý, nezbývá mi než konstatovat, že Magnesia Litera ponechává literatuře to, co jí patří. Všichni můžeme celý rok nerušeně číst, připravovat texty; nikdo nestraší jednou za měsíc s kamerou v předsíni, nikdo se nedožaduje soukromí. Dlouhý klid na práci a soustředěná pozornost, přesně ta pozornost, kterou nejvíc ruší nepřetržitý proud obrazů vyzařující z televizní obrazovky. A po roce, v termínu, který všichni znají, na který se dokážou připravit, se odborná veřejnost nahrne do sálu, běžný čtenář zasedne k televizní obrazovce a –

A „242, myslím, že svět literatury zaniká, za pár generací se tím kromě několika bláznů už nikdo nebude zabývat, všechno už bude stokrát omletý, prozkoumaný, bude to uzavřená kapitola, literatura, umění, člověk, všechno to bude pryč jako naše mládí, ach och,“ napsal před lety Ladislav Šerý v Laserové romanci.

Přesně v tomto duchu jsem sledoval předávání cen. Onen mnohokrát avizovaný zánik literatury se netýká ani tak literatury samotné, ta totiž – zdá se – je až příliš pevně zakotvena v kulturní tradici Západu; kde však toto diktum platí beze zbytku, je právě teritorium vizuálních médií a televize především. Tam totiž literatura sama o sobě neobstojí, tam se musí opírat o jiné hodnoty. Literatura musí být show, nikoli jen pouhý dialog nad textem. Moderátor by měl diváka napínat, a pokud se mu to nedaří, pak může být jen tolerován vedením, které si zakládá na sledovanosti. A nakonec pak samotná otázka estetických hodnot: ty v televizi asi těžko vzejdou z diskuse, daleko spíše jim televizní divák uvěří, určí­-li je hlasování, případně pokud jsou odvozeny od nezpochybnitelných kulturních dominant.

Přímá závislost na vnějších schématech a předsudcích, co kulturní bezesporu jest a co už nikoli, se v letošním ročníku Magnesie Litery projevila naprosto a otevřeně. Jak jinak mohl uvažovat hudební dramaturg, když divákovi naložil zrovna Havelkovy Melody Makers? Že je to snad právě první republika, ve které to měla literatura jisté? Že tehdy se ještě dalo uvažovat o opravdové slávě a nedobytném panství kultury? – Stěží bych si mohl představit lepší příklad, jak lze roztříštěný prostor zcela cizorodých poetik, současnou literaturu bytostně určující, překrýt poživačným midkultem, jak jej zfalšovat, zabalit a předložit konzumentům věčného videoproudu.

Poté, co jsme přestáli letošní porci té nejlepší literatury, už není třeba klást si otázku, proč všechno živé a podnětné myšlení o textech z televize mizí a proč jeho místo vyplňuje prapodivná kombinace dostihů a velkolepé show namazané lubrikantem. Necháme­-li působit zákon o nejmenším možném odporu, nikam jinam hledání ideálního tvaru ani dospět nemůže.

Poznámky k románu, který nás zahanbil

Jednou jsem na nějaké přednášce, spojené s autorským čtením, prohlásil, že David Zábranský svým způsobem patří mezi autory angažované literatury. Nemohl jsem tehdy tušit, že právě tento autor jednou napíše angažovaný román sui generis a s jistou potměšilostí založí v našich jinak vcelku lineárních trajektoriích uvažování o současné literatuře mezník, před nímž se bude znovu zvažovat směr a možná také nová, zcela nečekaná utilitární spojenectví literárních kritiků. Jak jinak v dnešní době takového okamžiku dosáhnout než vzájemným spojením politična s jazykem literatury?

Podobně jako se Jakuba Katalpa formovala na pornografickém experimentu, aby později svou představivost zúročila v brilantně vyprávěných Němcích, i Zábranský potřeboval vystavět svět v průrvě času, ohmatat si imaginární lidské tělo, aby je později rozložil v obrazech rozkoší a perverzit. Jeho poslednímu románu nazvanému Za Alpami předcházel experiment, v němž byla zrušena smysluplná Historie a zaveden princip řetězení nahodilých a vpravdě bezvýznamných událostí. Byl jsem z toho textu u vytržení a dodnes jsem Zábranskému vděčný za to, že s brutalitou barbara zaútočil na stokrát ohrané schéma Velká historie vs. člověk jí vláčený. Jako vedlejší produkt jím provedené destrukce vzniklo něco, co bychom mohli popsat jako chladný postoj k životu a jeho primitivním potřebám, vyvedený v sáhodlouhých deskripcích ničím nelimitovaného porna. Historický rámec byl zjednodušen na práci se základními fakty, sloužící jedinému účelu: vyvolávání nových sérií bizarní epické stavby. Takový byl Juhás a takový je do jisté míry i příběh Clemense, Kathariny a Mathiase. Co se změnilo, je situace: zatímco Juhás byl ještě zkouškou únosnosti, postavenou tak trochu mimo současný časový rámec, Za Alpami se pokouší uchopit události velmi časové, dosud živé, a to včetně jejich politických interpretací.

Zábranský si v Juhásovi osvojil metodu a styl; svými posledními prózami zakotvil někde na pomezí postmoderního fragmentarizovaného narativu, vyprázdněného obscenitami a nekončícími úvahami, přesto však plynoucímu a otevřenému. Volný proud, tak jak ho známe z Juháse, se v novém románu má podřídit vnitřně soudržnému obrazu společnosti. Do pornovidea pronikají společensko-politické vize západního světa – takového, který se rozkládá, který je zcela upsán hédonismu a konzumnímu třeštění po značkách a dokonalých produktech. Mathias zde stojí na konci pomyslného řetězce úpadku a ukazuje, jak banální je svět, do nějž jsme dospěli. Tam, kde bychom čekali hodnoty, zůstává trčet jen ryzí technologie, která má pomoci snášet návaly existenční tísně; všechny ty pomůcky k dosažení umělých rájů, vábničky rajských stavů, řízené povelem k věčnému užívání života. Tam, kde by měli být vedeni zájmem o prospěch celku, se jejich myšlení řídí mizernou vypočítavostí, snahou udržet si především svůj sociální status, své rozmařilé pohodlí, nepřijatelné a tak odpudivé, že je lze při četbě jen stěží snášet.

Historický horizont románu se rozpíná do dlouhých desetiletí počínajících druhou světovou válkou. Odsud se odpočítává jednak život Clemense, zakladatele úspěšné firmy, a Kathariny, jeho pozdější manželky, emigrovavší do svobodného ráje z prostoru socialistického Československa. Postavy jsou napsány tak, aby za každých okolností vyvolávaly konflikt. V neustálé konfrontaci se také zakládá první princip Zábranského psaní: Katharina se musí utkat se svým německým mužem, její češství musí být poníženo německou dominancí, tak aby mohl vzniknout významný stereotyp, jenž bude později multiplikován v mnoha variacích i u ostatních postav. Konfliktní jsou zde lidé a stejně konfliktně působí i ideje, jichž jsou některé postavy vehikulem – snad právě proto jsme se v nedávné době mohli dočíst, že Zábranského román je fašistickým dílem, prvním v postmileniálních časech.

K tomu lze nepochybně namítnout: na hysterické argumentace ad hitlerum jsme si už dávno zvykli. Jejich účinnost se snižuje s každým novým výskytem slova fašismus v takových kontextech, kde zastupuje úplně jiná myšlenková schémata. Co ovšem naopak zaráží, je posun, v jehož rámci se fikční svět přímočaře srovnává se skutečností; právě tak, jako by postavy poměrně okleštěného světa románu musely nutně odpovídat na otázky pokládané v daleko složitější realitě, takové, která není ohraničena knižními deskami. Tato jednoduchá záměna, v minulosti mnohokrát odhalená jako nepřípustné slučování rozdílných skutečností, pak nejspíš vede k tomu, že román podřizujeme vlastním obavám ze světa – přesně tak se to přihodilo Janu Čulíkovi, autorovi statě „Opravdový rekord: První otevřeně fašistický český román, jehož přečtení ve vás vyvolá pocit špíny a studu“.

Že je takové čtení předkládaného díla neadekvátní? Zkusme si představit, jak čtenář Zábranského, onen kritický liberální intelektuál, bude do žité reality překlápět výroky pronášené postavami románu. Nejspíš by musel přijít o rozum, anebo by se – asi jako Čulík – chopil románu jen proto, aby sám sebe ujistil o názorech, které zaujímá. Zda by ovšem jeho hodnoty obstály pod náporem perverze, která očividně není nijak politicky motivovaná, tím si jist doopravdy nejsem. Zábranského text totiž rozhodně nefunguje jako ozvučnice obsáhlých myšlenkových soustav; v toku textu se jakýkoli světonázor v silném slova smyslu nesnesitelně štěpí do mozaiky úvah, jejichž funkčnost je omezena zejména k pouhé provokaci čtenáře. Schválně píšu „nesnesitelně“ – a kladu důraz na fakt, že tu máme co dělat s ostře formulovanými stereotypy, které mají útočit na nás, co jsme si zakázali určitý způsob zjednodušování světa a pro jistotu vytěsnili i ty, kteří si s banalitami vystačí. V případě Zábranského světa zpohodlnělých boháčů najdeme celou škálu takových tvrzení: „Německé televize a spolu s nimi i všichni Němci se na lidi tam u vás dívají jako na lidi z dolin a nížin (…) Jako na skřítky a víly. Jejich relevance lidí z nížin je v tom, že se snaží být stejní či aspoň co nejvíc podobní lidem z náhorní plošiny.“ Anebo ještě lépe: „Tohle byl vrchol inteligence, který byl Africe a Afričanům schopný přiznat: byli rychlí a věděli, kam si zaběhnout pro peníze a jak zas rychle beze slova vypadnout.“ Co tu vadí, není ani tak přímočarý rasismus anebo na ruby obrácená „kulturní“ figura vysmívající se Němcům, ostatně v určitých vrstvách naší společnosti dosud pevně ukotvená, daleko spíše tu irituje samotná existence žvástu a stejně tak i vypravěčova ignorance kontextu, v němž mají být podobné úvahy uzavřeny.

V recenzích věnovaných Za Alpami – v době, kdy píšu svůj článek, mám k dispozici devět textů – bylo předloženo mnoho důvodů, proč román odmítnout kvůli jeho povrchní plytkosti, případně proč jej například za román vůbec nepovažovat. Recenzentky Eva Klíčová a Marta Ljubková upozornily na řadu určujících, pro Zábranského tvorbu podstatných jevů; a pochopitelně také nepominuly téma pornografie nebo konzumace značek, výrobků a designu. Zatímco Eva Klíčová v textu „Playgirls druhé generace“ píše, že „směs macho sexu a buranského konzumu maskujícího kulturní nejistotu ztělesňuje staré dobré světáctví vekslácko-diskotékového typu vyztužené devadesátkami a nově převlečené do cool kabátku produktů dneška“, a odkazuje přitom k jakési tradici české prózy malých poměrů, Marta Ljubková v Souvislostech (článek se jmenuje „Porno a design“) své pojednání otevírá úvahou, v níž se dokonce vylučuje i sama literárnost textu: „Zdráhám se dokonce mluvit o románu, protože Zábranského próza mnohem spíš připomíná časopisecký článek nebo knihu non-fiction, jakousi sérii případových studií, které mají sloužit jako ilustrace pro autorovy nonkonformní teze.“

Obě hodnocení zarazí svojí razancí. Jako by nás takto postavený text stavěl před fundamentální otázku: skutečně se ještě jedná o literaturu?

Domnívám se, že tato hodnocení jsou ve všech ohledech podmíněna zcela jinými pohnutkami, než by mohly být úvahy o literárních hodnotách. Zábranský se v jejich perspektivě spokojil opravdu jen s málem; sestavil text z banalit, neprohloubil dostatečně esejistickou vrstvu textu, neseznámil se s problematikou, o níž se rozhodl „referovat“, ani v minimální šíři, zkrátka udělal vše proto, aby předložený román v žádném ohledu neobstál. A co víc, právě kvůli těmto nedostatečnostem vystavil své recenzenty pokušení poměřovat fikci otevřenými hrozbami reálného života. Klíčová hledá oporu v neblahých tendencích 90. let a Ljubková upozorňuje, že „nezvládneme-li oddělovat banalitu života od literatury, nejsme-li ochotni konstruovat umělé světy a stejně ochotni se do nich nořit, dešifrovat je (…) dobře nám tak. Máme takovou literaturu, jací jsme my sami.“

Takto ostré soudy jsou podle mě formulovány především v šoku. Usiloval-li Zábranský právě o tento efekt, pak by mohl být spokojen. Povedlo se. Syntézou prázdného, nekonečného proudu obscenit a tvrdé angažované rétoriky nejenže zachytil podstatné „kulturní“ fenomény dneška, nádavkem se mu podařilo odhalit i skryté konzervativní tendence v současné literární kritice, její obavy vykročit mimo zónu souhlasu se schváleným typem estetiky a politického úsudku osvojeného v kruzích proevropských intelektuálů. Své recenzenty dostal do pozice, kterou kdysi A. Gramsci v Základech politiky přisoudil „starým intelektuálům“, když popisoval protikladný stav člověka individuálního a člověka z davu. Ten jako něco cizorodého měl být překonán už v době, kdy Gramsci seděl ve vězení a trefoval se do těch, kteří šmahem odsoudili jakýkoli projev konformismu. A zatímco usilují o posílení člověka reprezentativního, jak říká Gramsci hrdinům-individualitám, opakovaně dochází k něčemu, co programově chceme chápat jako regres na úroveň primitivní hordy s jejími sklony ke kolektivnímu násilí. „Staří intelektuálové a morální vůdcové cítí,“ tvrdí Gramsci, „že ztrácejí půdu pod nohama, pozorují, že jejich kázání se stala právě jen kázáními čili věcmi stojícími mimo realitu (…) Odtud jejich beznaděj a jejich zpátečnické a konzervativní tendence, neboť osobitá forma civilizace, kultury a morálky, kterou představovali, se rozkládá.“

Z logiky Gramsciho výroku ovšem nevyplývá ani to, že by Zábranský stál na nějaké pevnější, bezpečnější straně. Jak správně vytušila Ljubková, když jeho dílo převedla na obecnou tendenci, i on je „představitel řádu spějícího k porodu“, který „rozšiřuje utopie a vymudrované plány“ – prorocký duch zde hovoří příliš archaickým jazykem, ale budiž. Ovšem označit jeho dílo za nehodno čtení, jak ve svém textu učinila Klíčová, znamená jediné: odvrátit pohled. Krize, jejíž symptomy nám Zábranský podal jako na talíři, může za ostentativního nezájmu kulturní fronty bujet dál a vrhat proti nám další a další nečekané nálože.

Bylo by daleko užitečnější, kdyby si brněnská kritička odpustila efektní moralizující figury, které se očividně opírají o srovnání disparátních společenských jevů, a namísto toho si zkusila – alespoň experimentálně – připustit, že tu konečně máme autora, který se vysmekl imperativu budování individuality, člověka reprezentativního, a své vypravěčské nadání je ochoten formovat mimo jiné i podle souřadných, sociálních energií, ať už jsou formulovány na FB anebo ve stereotypech myšlení některých našich politiků. Jistě, možná jsme v románu Za Alpami teprve na začátku, možná že se Zábranského metoda stále ještě podobá obnažené armatuře – některé prostředky se prostě musí vyvíjet postupně. Tak jako vnímáme jistý posun mezi posledním románem a imaginativně volnějším Juhásem, i forma politické angažovanosti doznala podstatných změn. Teprve nyní pociťuje autor potřebu vnutit svým postavám jasně formulovaný „názor“. Přistoupit na tuto pozici je o to složitější, že některé postavy doslova přežvýkávají oblíbená, snad by se dalo říct zlidovělá klišé. Jenže: jak jinak zacházet s dílem, které svou vnitřní koherenci odvozuje právě od kombinace primitivního politického postoje a lidového klepu?

Troufám si tvrdit, že pokud sestoupili někteří historici umění k výzkumu pokleslých uměleckých forem, nezbude nic jiného ani nám: ano, právě v jeho matricích se zachovává to, co je v našich kulturních okruzích nejpevnější. Nevím, zda si to uvědomuje i Zábranský, případně zda kalkuluje s úspěchem – a popravdě řečeno je mi to úplně jedno. To, o co tu jde, není jeho PR strategie, ale text, který silně zarezonoval hned u několika čtenářských skupin.

Studeňanské drama

„Dnes dovídám se, jaké ceny a komu udělila Česká Akademie. Zločinci!“ V těchto myšlenkách prožívá J. Váchal závěr listopadu druhého válečného roku. On, obdivovatel Hitlerových politických projevů, trčí během války nedaleko Jičína ve Studeňanech, v jednom domě se smečkou psů, které oddaně miluje, a se ženou, již naopak nenávidí. Všednost je to mizerná, sestávající z těch nejobyčejnějších povinností, pravidelných nákupních pochůzek a svátečních cest do Prahy. Do toho práce na mnoha drobnějších dílech a častá večerní četba. Váchal si s chutí poznamenává, co a v kolik jedl, kdy šel spát, zda se dočkal snu, zda dobře spal a jestli bylo čím nakrmit zvířata. Jeho poznámky by snad mohly na první pohled vypadat jako ten nejnudnější materiál, který snad ani není ke čtení. A přesto: stačí s vypravěčem všednodennosti prolétnout několik let, kdy ještě v plné síle tvořil a stýkal se s mnoha přáteli, abychom najednou procitli ve studené chodbě zablešeného statku, v situaci, která je vystavena dvěma často se střídajícími protiklady – dramatickým bojem o prostor k tvorbě a útěšným pobýváním na slunci, na vzduchu, na louce anebo na cestě za obživou. Jak jde čas, peripetie grafikova života na venkově se zhutní až k nesnesení, dobré se zúží na minimum, a v komoře najednou přebývá stárnoucí nesnášenlivý padouch, zahořklý až hrůza. Opuštěn od lidí, dává svou lásku psům. Nasírá družku Mackovou a vzpomíná na zemřelé přátele. Válka před sebou hrne Dějiny; ty ovšem ve Studeňanech zoufale chybí, anebo jinak, Váchal se snaží je přehlušit svými divokými kletbami.

A snad právě proto stojí za to Váchalovy deníky číst. Jsou vlastně zápisem na dřeň očištěného života, který potřebuje zachovat sebe sama. Svět je zde vykládán v té nejužší perspektivě. Jen zřídkakdy se podaří tak čistě formulovat holou existenci. Lecco z takové tvůrčí lekce najdeme u Demla, Váchal však věc dovádí téměř k dokonalosti. Svůj život nahlíží jako nějakou účetní knihu, do níž má být především zapsáno, kdy stařec nesnesitelně zuřil, kdy se v něm nad mrtvým psem probudil cit a kolikrát byl strašně podveden národem, zrazen přáteli atd. Historické zvraty se tu nejčastěji převádí na vlastní existenciální pohnutky a zobecnění se uvádějí jen ve výrazech nejhrubšího pohrdání. 20. dubna 1945: „M. radí, abych se ze vsi uklidil, že až to s Němci praskne, že mne tady oběsejí!“ K tomu pak dodatek: „Na vsi jak v městě stejný ksindl, stáda bezmyšlénkovitých hovad a otroků: jednou jsou červenobílí a hned zas rudí.“ Ano, všechno ksindl, a uprostřed něj, jako když ho do země zarazíš, trčí tenhle podivný, nepřizpůsobivý fašista a věčně excitovaný génius v jednom.

Váchalovy deníky jsou otiskem extrémní životní situace, založené především bytostnou potřebou odluky. Tvrdě si vynucuje, aby jej od okolního světa dělila nezrušitelná distanc. Mezera, kterou nelze nijak zaplnit. Je proto zvláštní, jak vřelý vztah vzniká vně mezilidských vztahů – když už jsou všichni úplní idioti, kteří nechápou autoritu nacistického vůdce, když už je možné se tak trochu vysmívat i koncentrákům a lidskému utrpení, zůstává silné pouto k mrtvým, ke zvířatům nebo ke stromům. „Sáhnu jí na hlavu, tato studená, oči ale otevřeny, leč klid – i zvolám v extázi: Almáček mrtev! (…) Svítím, kouřím, červené víno piji, mluvím k ní – naposledy, a modlím se za ni. Jsem jist, že její duše vešla v ráj, za Petříkem a mojí matkou (…).“

Snad je to právě takto komplikovaný vztah k realitě, vypsaný do detailu a bez úhybných manévrů, který těmto obyčejným, mnohde triviálním zápiskům dodává na přesvědčivosti – a prohlubuje je tak, že působí až nesnesitelnou silou. Obyčejnost se zvrací ve svůj opak a Studeňany, jakkoli vyňaté z velkého světa, zrcadlí drama těch nejdivočejších let minulého století.

 

Josef Váchal: Deníky. Výbor z let 1922–1964. Paseka, Praha – Litomyšl 1998, 368 s.

Drašarova cesta

Příběh Josefa Justina Michla, vlastence, dnes už asi není příliš dobře znám. A to i přesto, že jej beletristicky zpracovala Teréza Nováková ve svém – bezpochyby nejlepším – románu Drašar. Poličskému rodáku Josefu Michlovi, členu řádu piaristů a sestaviteli Auplného literaturního létopisu, čili, Obrazu slowesnosti Slowanůw nářečj českého w Čechách, na Morawě, w Uhřjch, hlodal v duši nepokoj. Katolický kněz a pedagog byl rozhodnutím svých rodičů, učiněném v době, kdy sám ještě neměl dost rozumu k tomu, aby mohl takové zvůli čelit, zbaven občanských práv, především pak práva na rodinný život a držbu majetku. A zatímco jiní kněží příkaz celibátu dokázali obejít, aniž by přitom nadmíru zatížili své svědomí, nepokojný duch Michlu-Drašarovi žádný takový úskok nedovolil. Michl chtěl ženu, toužil po ženě a rozhodl se za svá práva bojovat. A jakby taky ne, 40. léta 19. století slibovala mnohé změny, a trpěli-li kdo pod archaickými zákony, horizont liberalizující se společnosti jej jistě nenechal v klidu užívat všeobecného kriminálu.

Novákové román je tedy především zprávou o emancipačním úsilí člověka zamotaného do sítí totalitních církevních struktur. To zaprvé. Drašar je jeho hybatelem a zároveň i ovládaným. S nebývalou průrazností se pustí do boje – jako profesor literatury a ambiciózní literát, jenž se chce uplatnit ve věci obrozující se českého písemnictví. Vzhledem k tomu, že my už dnes víme, jak to s celibátem dopadlo, lze předvídat, že Drašarův osudový boj nedopadne zrovna podle jeho mínění. A skutečně, počáteční představa víceméně svobodného literáta, který se doma ve společnosti zákonné manželky těší úctě vlastenecké společnosti, se záhy rozprskne. Drašar je ze všech stran odmítán, čelí přetvářce a obavám lidí, kteří se nechtějí střetnout s mocí. V hlavě mu roste krizový plán; jeho součástí je ovšem i – původně nezamýšlený – pomalý přesun z kulturního centra na periferii. Netrvá to dlouho a milý Drašar se ocitá na hranici Čech a Moravy, v obci Březiny nedaleko svého rodiště.

Cesta by se zdála u konce, nebýt ovšem toho, že duch nepokoje hlodá chudáka bez přestání. Touha po svobodě přerůstá do posedlosti a Drašar, který ještě po letech vzdoru svým ženám může slibovat nanejvýš budoucí sňatky, je postižen odporným osudem. Najde-li se na Březinách taková, která se nebojí podlehnout citu a stane se Michlovi družkou, schvátí ji v poporodní křeči černá kočka. Co taky jiného s hříšnicí. Drašarova hmotného i sociálního kapitálu kvapem ubývá; v Poličce na „pomateného“ profesora pokřikují spratci. Dcerka, která z ničeho nemá rozum, si při hře prozpěvuje, co ji v ulicích naučili:

„U Drašarů stojí kámen / a pan Drašar stojí na něm, / volá: Panenky pojďte sem! / Já už v klášteře nejsem! / V klášteře já míval smažené koblížky, / a u čubky budu mívat z černé mouky šišky!“

Duch hlodá a – jak je vyloženo ve slovníkových Českých spisovatelích 19. a počátku 20. století, heslo Nováková – „sklíčený muž se vrhá do erotických dobrodružství“.

Zůstává obraz šílence. Takového, který to z gymnázia dotáhl do rozvaleného domku na břehu potoka Hlučálu. Co se zpočátku jevilo velkými přísliby, nebylo než pomalým pádem ke dnu. Anebo to řekněme jinak: pádem k sobě, ke své pravdě, do jícnu rozháraného ducha.

 

Teréza Nováková: Drašar. SNKLU, Praha 1963, 362 stran.