Zápisník – jVaníček

Doktor Garin ze Sorokinovy Vánice je zpět. Má za sebou trauma z nezvládnuté epidemie a pohybuje se po titanových nohách. Je to zvláštní hrdina uprostřed dynamicky se proměňujícího světa.

Sorokinův poslední román začíná jako politická satira, sestavená z bizarních situací, jejichž protagonisty jsou vrcholní politici spravující evropské státy (a Rusko) přibližně do doby dnešní expanze Ruska na Ukrajinu. Republika Altaj, soukromé luxusní sanatorium, ostrůvek starých časů uprostřed politicky destabilizované postmoderní civilizace. Samotný Garin tu vystupuje jako sebejistý pečovatel, jehož hlavním úkolem je dohlížet na zvláštní bytosti – těžko je popsat, jsou to jakési chodící hýždě, speciálové vyšlechtění k politicko-vůdcovské práci: Putin, Macron, Merkelová, Johnson, Trump aj. Karikatury kdysi nejmocnějších politiků v Sorokinově podání jako by jen uzavíraly někdejší kariéry politiků, kteří selhali pokaždé, kdy to bylo jen trochu možné. Jejich pobyt v sanatoriu je omezen na existenční minimum – společně tam žerou, hádají se a vzpomínají na doby slávy. Sorokin na nich očividně tříští své síly; experiment je jen poloviční a nudit se bude i ten, kdo čeká obyčejnou zábavu. Chování bizarních expolitiků se tu až příliš doslovně odvozuje ze skutečnosti a spokojuje se s nejrůznějšími klišé, vtipkuje se průhledně, jakoby s úlitbou těm čtenářům, kteří si občas přečtou něco z politické publicistiky. Navíc je tak nějak samo sebou, že srandičky ze sanatoria nebudou nakonec ničím jiným než „provokativní“ demontáží kulis a logiky starého (rozuměj liberálního) světa.

Pak ovšem dojde k napadení Altaje Kazašskou republikou, nedaleko sanatoria je použita taktická jaderná hlavice a sanatorium zničeno. Garin se svou suitou se dává na pochod do bezpečí – začíná příběh cesty, dobrodružné putování psychiatra napříč troskami ruského impéria.

Jak si poradí v černoušských močálech, jak vyjde se zombiemi, to ať si přečte každý sám; mě nakonec zajímá už jen to, nakolik si vypravěč dovolí naleptat lineárně koncipovanou zápletku a jak naloží s poněkud tezovitými charaktery postav. Sám Garin je proveden jako poslední velký muž liberální epochy; hrdina proti své vůli, jemuž nezbývá než v nových poměrech zachránit život sobě, ženě a svěřencům. Je to člověk požitku a osobní odpovědnosti, jeho charakter je jako kontrastní kapalina, kterou autor vstříknul do krevního řečiště upadajícího světa; humanistická ohleduplnost jeho činů soupeří s násilnými monstry nových dobyvačných vládců světa. Jakkoli je Sorokinovo tvůrčí gesto namířeno do budoucnosti, postava Garina ji nasvěcuje tak, aby i té její nejpodivuhodnější části mohlo být rozuměno z našeho úhlu pohledu.

To ovšem vytváří zvláštní dojem i ve vztahu k Sorokinově tvůrčí metodě. Vzpomeň si na Telurii nebo Den opričníka; i v těchto románech prorůstá minulost s ponurými vizemi nového středověku. Doktor Garin ukazuje, že Sorokinova oblíbená forma se jaksi zvláštně vyprazdňuje. Pod vrstvou pestrých obrazů se čím dál silněji rozpíná prázdnota, zde vlastně perfektně vyjádřená motivem cesty. Doktor Garin předkládá tu nejklasičtější lineární zápletku, její hrdina musí přejít půl světa ke svému jasně danému cíli. Chvílemi máš pocit, že se Garin nijak nevyvíjí, nedočkáš se žádného zasvěcení nové zkušenosti, byť je na několika místech vyvoláván dojem jakéhosi okultního vhledu. Kam se vytratila vypravěčova touha ohýbat formu, tak aby chvílemi ztrácela na srozumitelnosti, kde je ten zvláštní pud k vršení obscenit? Že by snad nějaký časový a dějový posun, proběhnuvší mimo uzavřené světy románů, ukázal, že i estetický exces může nakonec být tak trochu zbytný? Anebo se Sorokin vyčerpal?

Ať jsou dobrodružství doktora Garina sebepoutavější, román jako celek, obraznost a schopnost zrcadlit současný svět, nijak zvláštně nerozvíjí Sorokinova minulá díla, a v mnohém vlastně oproti nim spíše pokulhává. Jasně, stále máme co dělat se skvělým tvůrcem postapokalyptických pláten, a nikdo, kdo po téhle stravě touží (a kdo v nejlepším případě ještě neměl s autorem tu čest), nebude ve svém očekávání nijak významně zklamán. Možná ale také; knihu odložíš s dvojakými pocity; jako by nad ní přestávalo platit, že i dílo umělce se podílí na proměně světa. Sorokinův nesporný talent, mnohokrát replikovaný a opakovaně stvrzovaný, stvrzuje skeptický názor, podle nějž může umění nabývat jen takových forem, jež jsou jim dovoleny či umožněny společenskými poměry, a obraznost autora jen stěží unikne přes hranice obecně sdílených obrazů světa; světa roztříštěného v agresi a zdevastovaného nihilismem. Dál není moc kam jít. Na Garina čeká happyend, ty sám ovšem od autora Sorokinova formátu žádáš dílo úplně jiné konzistence.

Bukovina. Hluboký, původní karpatský les. Olga Kobyljanská (1863–1942), autorka píšící v tradici realismu, takový prales líčí jako jedno tělo; vlastně by se dalo říct, že její citlivý ženský pohled jasně vidí a dotváří to, co o půl století později vešlo do dějin environmentu jako Gaia. Jednota života v jeho mnohočetných projevech, takřka nekonečná škála variant, jež vzešla z dlouhých věků vegetace; Kobyljanská navíc jasně sugeruje, že tato vyšší bytost může vnímat fáze planet a že v určitých okamžicích, jež se zdají být organismu klíčové, je schopnost sebereflexe tohoto biokolosu ohromná, dokonce se ještě násobí.

V Bitvě, povídce zařazené do souboru nazvaného V zelených horách (edice Světová četba, r. 1954), nastala zvláštní dějinná situace: do nitra lesů pronikne člověk, zavede sem železnici a s ní i hordy dřevorubců; po tisíciletích samovolného vznikání a umírání nastává období těžby – tak trochu v duchu K. Klostermanna, ovšem s tím rozdílem, že Kobyljanská, velmi ostrá kritička kapitálové akumulace, vidí les jako zdroj peněz teprve až v poslední instanci. Nejprve je jí živou, cítící bytostí, která, postupně zutínána, mizí v nenávratnu. A teprve v druhém řádu, až když je hrdly ptáků vyzpívána píseň blížícího se konce, přichází ke slovu kritička společenských poměrů. Její styl se tak pohybuje na zlomu environmentální symboliky a klasického realismu, který chápe jednotlivce jako oběť poměrů. Dokud jí nejde o to vypracovat detailní obraz jednoho konkrétního lidského osudu, pod jehož tlakem se utváří i psychologie postav, staví proti sobě přírodu jako rezervoár hodnot a člověka budujícího. Je to zvláštní autorská poloha, podobající se jen v drobných rysech psaní o člověku heroickém, jehož údělem je vyrvat z přírody vlastní život a stát se autonomní kosmickou bytostí.

Snad proto se také její prózy, jež nás vracejí na hranu dávnověku, tolik odlišují od textů naší tradice; nejde tu o žádné potřeby národního písemnictví zachytit poslední výjevy z minulosti, zvyky nebo tradice; stejně tak jako autorka nutně nepotřebuje razit cestu emancipaci člověka. Jak se zdá z několika současných textů o autorce a jejím díle, sama nebývá chápana jako autorka realismu, ale feministka. Předmluva k českému výboru vydanému v padesátých letech je samozřejmě založena úplně jinak, nicméně i zde objevíme zmínku, která lecco prozrazuje: autor si cení její kritiky kapitalistické expanze, zároveň ale přiznává, že ač Kobyljanská znala Komunistický manifest, nestává se naráz vyznavačkou materialistického učení a váhá mezi idealismem a materialismem. Osmdesát let po smrti autorky se na její opus magnum (román Země, 1910, česky 1947) současná literární historie nedívá jako na společenský román, pozornost lákají spíš postavy samotné, pozoruhodně zpracované zejména u protagonistek.

Do předkládaném výboru byla zařazena povídka se zvláštním názvem Nekulturní. Její protagonistka, Huculka Paraska, je nezkrotná a divoká samotářka žijící pod vysokými horami Rungem a Magurou. Její příběh, který vypravěčka otevírá líčením vysokohorské scenérie, rozhodně nelze zúžit na téma boje o přežití v jícnu chudoby a násilí; je to především píseň o nezdolné svobodomyslné nátuře ženy, jež je stejně tak nepolapitelná a nezdolná jako hory, do nichž chodí krást z panského na otop. Její příběh je řetězem událostí, v nichž na pospas vydaná Paraska vítězí nad všemi, kdo se rozhodli ji zkrotit a podmanit; ženskost, jak bývá chápána, se v povídce ukáže nanejvýš v postavě ohleduplné, milostivé zákaznice, pro niž Paraska vyrábí jakési drobné zboží. Neznamená to, že by měla být Paraska jakýmsi prototypem znecitlivěné bojovnice. I ona může vyjevit své city, třebas vzpomínkou na zvuk píšťaly trembity. Její zvuk Parasku upomíná na smutek a příkoří divokého horského pastýře, který se rozhodl domoci se Parasky násilím a z boje s ní nakonec musel utéci. Paraska poslouchá trembitu a tluče se v ní touha po muži se vztekem válečnice, co se nikým nenechala znásilnit.

Přízvisko Nekulturní je zvláštně konstruováno a i dnes odkazuje ke stavu lidí, kteří prostě nemohou nikdy být součástí majority. Vyvrženi na okraj, odmítnuti záporkou, protloukají se na vlastní pěst světem nepřátel. Nekulturní a nepřizpůsobiví, věčný protiklad všem našim a občanům, sousedům, rozuměj lidem, kteří k nám patří, které předvídáme a známe, jako by to byly otisky univerzálních, vždy platných lidských typů. Když Kobyljanská popisuje Parasku, její vzhled, chování i zvyklosti, jako by šla proti všemu ustálenému – její postava je produkována vždy jako vnější vůči tradici, od počátku zpředmětňuje abstrakci jiného. Dnes tento tvůrčí princip, rozvíjející se od počátků moderního umění, je téměř všudypřítomný a zcela odpovídá matici liberálního individualismu. Rostl s námi, je to gesto vzdoru, vepsané do západního kulturního fondu. Kobyljanská (a spolu s ní i řada jiných) ho vystopovali až k jeho nejzazší mezi: k silné individualitě, která právě svou odlišností nikdy nemůže být přijata a zařazena do těla společnosti. Na drobném, bezejmenném osudu se ukazuje jeden z našich nejsilnějších kulturních mechanismů: to, co nás utváří, nemůže být nikdy přijato jako závazek pro všechny ostatní.

Zpět k autorce: možná to byl právě cit pro tuto paradoxní situaci, který ji tak dlouho udržel ve stavu váhání mezi idealismem a materialismem, a zároveň tedy také přispěl k dějinám moderní literatury. Vždyť jedině v neustálém vnitřním těkání nacházíme jistotu, že žádný problém spojený s lidským prožíváním existence nelze jednou provždy vyřešit; naopak, jako bychom právě pod tlakem váhání dokázali ukázat na rozpory, v nichž se udává podstatné, jako bychom vstřebávali, čím jsme obklopeni; co žijeme, ale čemu špatně rozumíme; vůči čemu se z nepochopitelných důvodů vymezujeme, a co naopak přijímáme jako danost.

Už dávno jsme se vzdálili pojmu národa jako jakési vyšší, jazykem uzavřené množiny lidí, už dávno nejsme schopni vzít vážně parametr národního vzdělání a jemu posluhující literární veteš, jíž je česká literatura 19. století doslova zavalena. Málokdy se podaří narazit na inspirativní, i dnes aktualizovatelné texty, svědčící nikoli jen o potřebách své vlastní doby. Jaké pak překvapení, když najdete v knize kapesního formátu – vydané navíc v době tuhé kulturní i politické diktatury – v postavě prosťačky z bukovinských hor obrysy jakéhosi ideálního typu, člověka, který tu s námi bude do té doby, bude-li Západ stále ještě Západem.

Aussiger. Mašina na slova ze Sudet.

Loni v říjnu ten sušenkovej strom rozkvet.

Psí počasí bylo, chladno, vlhko, a on rozkvet. Už několik let je přitom nějak nemocnej, uprostřed léta mu najednou zhnědnou listy, tak se zkrabatí, předčasně opadávaj, ale loni se zničehonic nad nima, ještě než je stačil shodit vítr, rozevřely takový neuvěřitelně čerstvý vějířky, jasně zelený lístky jak děckem namalovaný, a ještě nad nima se vztyčily květy, dlouhý bílý nad rakví.
Bylo v tom znamení, určený jenom mně. Myslel jsem si, už se blíží. Ukázalo se ale, že je to jen nějak vykloubený, tam venku.

Fibigerova knížka nepatří mezi prózy, co lákají na první pohled. Roztříštěná věc, která se nijak významně nezapsala. A přesto: zvláštní nekonečné vyprávění běží napříč časem a strhává s sebou okolní svět, ten se jaksi prolamuje dovnitř a utváří úplně novou souslednost. Čtenář zůstává stát kdesi uprostřed, mezi obrazy, o kterých se právem domnívá, že jsou z krajiny skutečné kdesi na severu, a světem vyfutrovaným z těch nejobyčejnějších slov. Co je možné, a co nikoli, zůstává v ten okamžik naprosto rozostřeno. Po letech se k Aussigerovi vracím.

To doktor Einhorn vyprávěl, že jednou takhle seděl v hospodě U Asmanů vedle nějakýho chlapa, hráli karty, ferbla tušim, a on vám najednou tak sklonil hlavu, jako kdyby si jen chtěl zdřímnout, jako kdyby ho ta hra unavila.
Když se pak objevili ty černý, hospoda prej úplně ztichla. Zvedli rakev a dali se mezi stoly, chlapi skláněli hlavy. Nikdo neprones slovo, taková zvláštní chvíle to byla klidná. Čas se zastavil, ani sklo necinklo.
Jenže u dveří byla zrovna spousta nachumlanejch lidí a židlí, těžko s tim narychlo něco dělat, a tak s tim nebožtíkem zatočili k oknu. Odešel potom stejnou cestou jako kouř.

Fibiger, Martin: Aussiger : (příběh ze Sudet)., 2004 – Antikvariát U Kalicha (antikvariatukalicha.cz)