Nahlédnout českému venkovu v ledví

Vydavatel obnovené Přítomnosti, někdejší pražský komunální politik a lékař, ve veřejném prostoru spojovaný například s programovou výzvou Impuls 99, která svého času volala po užší evropské integraci a posílení občanské společnosti, Martin Jan Stránský vydal svou první prozaickou knihu, respektive románový deník. V centru jeho záběru stojí drobné lidské společenství, venkovské uspořádání kdesi na Vysočině – není bez zajímavosti, že vypravěč této knihy, autorovo prozaické alterego, má k venkovu poměrně úzký vztah a svá pozorování opírá o zkušenost, kterou načerpal coby pravidelný víkendový soused a provozovatel lékařské praxe.

Vypravěč této knihy, anebo spíše zapisovatel každodenních událostí, je venkovský lékař. Jeho pohledem tu sledujeme drobné venkovské „kauzy“ a životaběh několika konkrétních postav; namátkou hospodského, insitního malíře, souseda Cukety a několika jiných postav, které jsou poměrně zdařile přetvářeny na typy malého člověka s úzkým horizontem zájmů, často nepřesahujícím potřebu vyhledávat příležitosti k nekonečným diskusím o ničem, respektive o událostech, jež se odehrály v okruhu několika kilometrů. Jak praví jedna z postav zakládajících místní pánský klub, jádro budoucích dialogů budou tvořit „hluboce filozofické otázky na vysoké intelektuální úrovni, žádné sračky.“ – A jak podotýká vypravěč, skutečné obsahy rozhovorů se točí kolem úplně jiných záležitostí: „Který traktor potřebuje jakou opravu, kde najít součástky k jeho opravě, která motorka jezdí nejrychleji, kdo se naboural a kde se dají najít různé věci.“ Starostmi podobného typu je vytvořen fundament knihy – zrovna ovšem podotkněme, že vypravěč je využívá jako pouhý substrát, z nějž teprve má vyrůst tělo deníkové prózy.

Už z prvních stránek Deníku je zřejmé, že text má velmi blízko k tomu typu humoristické prózy, jež chce podat zprávu o (jistém typu) společnosti, svá zjištění ale kamufluje smířlivými výroky spisovatele, který píše „o svých lidech“ a sám sebe prostřednictvím textu situuje do centra dění. Proti tomu nelze nic namítat snad už jen proto, že doktor v Mrnicích podle nabízeného rámce této fikce skutečně úřaduje a že nejspíš ještě chce přijít svým spoluobčanům na oči. Navíc, a to je nakonec jedna z nejsilnějších devíz Stránského textu, humorné pasáže jsou na druhé straně vyvažovány tísnivými obrazy bídy lidského přežívání v místech, do nichž český romanopisec často nahlédne nanejvýš tak ve své fantazii, v lepším případě zprostředkovaně. To když mrnický lékař navštíví umírajícího, jehož pes tuší, co čeká nejen páníčka… Když nahlédne do místnosti vyplněné dávno nezvládnutým bordelem… Když pozoruje rychlost, s jakou se v hospodě odpravují nejen dospělí, ale i ti, co k dospělosti teprve míří… Na všech těchto místech je smířlivost prolamována a její odlehčující vtip překryje realisticky laděný předpis skutečnosti. A v nejlepších pasážích už vypravěč vystupuje nikoli jako shovívavý soused, kterého vlastně mají (téměř) všichni (spíše) v oblibě, ale jako lékař zaměňující literaturu a odbornou dokumentaci. Jsou to pak okamžiky, kdy venkovský lidový typ je zničehonic nahým člověkem, zraněným a umořeným. Takových prostřihů je v knize jen pár, a celek na nich rozhodně nestojí, jako protiklad k humanistickému nároku všespolnosti ale slouží výtečně.

O co více se ale vypravěč snaží na čtenáře působit jako veselá kopa otřískaná venkovským životem, tím spíše můžeme rozeznávat, že je to jen pouhá strategie, která má zastřít úplně jiná sdělení – a když se pak v krátké závěrečné poznámce dočteme, že Stránský svůj deníkový román vydal ke stému výročí vzniku republiky, udělá se v této věci celkem jasno. Vzhledem k autorově profilu, k jeho intervencím do veřejného života můžeme očekávat, že i tentokrát předkládá text nárokující si jistou společenskou závažnost. Anebo že by šlo jen o to vylíčit sousedské vztahy na venkově a nahoru přihodit několik vtipných historek? Nemyslím si. To, o co tu jde především, je obraz české společnosti jako celku. Autor deníku se s obdivuhodnou jistotou pasuje do role člověka, kdo zná společenské patologie Čechů a dokáže je nacházet i v těch nejobyčejnějších lidských projevech. Je závist ryze osobní vlastností, anebo na ni pohlížet jako temné na dědictví minulých časů, v masovém měřítku zasáhnuvší obyvatelstvo venkova? A co neschopnost jednotlivce nést následky svých činů?

Jádrem Stránského prózy je stále dokola opakované sdělení, že my, ač lidé krásní a velkorysí, stateční atd., tu vůbec nežijeme tak, jak by nám náleželo. Máme totiž za sebou roky devastující komunistické totality a socialistického hospodaření, které nás naučilo nic nedělat a za všech podmínek vyžadovat rovnostářský přístup k člověku. Nic proti tomu, generace lidí vychovaných pod tlakem orgiastického kolektivismu 50. let stále ještě určuje duchovní klima českého venkova – co je ovšem zvláštní ve vztahu ke Stránskému psaní, je soustřednost, která toto zjištění neustále dokola vyhledává a vzápětí také potvrzuje. Stačí si přečíst pár stran, aby bylo jasné, že Deník doktora z Mrnic vznikl především jako prozaicky laděný dokument, který chce na několika případech ilustrovat to, co autor zjistil už kdesi jinde a za zcela jiných okolností. Výsledek takové transpozice vnější myšlenky do mrnického mikrosvěta je zřejmý: z opěrného bodu vyprávění se záhy stává překážka, která zastiňuje jinak dobré čtení. Ano, stačila pouhá metoda zachycení autopsie bez této dovysvětlující konstrukce, a bylo by nám hned jasné, v čem si tady žijeme.

I tak ale Stránského Deník stojí za pozornost. Už jen proto, že autorů, kteří dohlédnou za periferie větších měst, je u nás tak žalostně málo. A čím zoufalejší je tato situace, tím spíš přitahuje naši pozornost každý, kdo se o obraz života na českém venkově alespoň pokusí.

Martin Jan Stránský: Deník doktora z Mrnic. Paper Jam, Hradec Králové, 2019, 180 s.

Cestou do polí, rovnou k lesu

To si takhle jednou vyjdete s chutí rozhlédnout se do kraje a zhodnotit, jak na tom letos před podzimem jsme s naší krajinou. Podíváte se napravo a: po úbočí kopce se táhne pruh zežloutlých smrků a borovic, jako žilka smrti se klikatí kolem údolí a mizí někde na horizontu. Hned si vzpomenete – bylo to přibližně před rokem, když mi tvrdili, že bude-li dostatečně pršet, postup kůrovce se jistě zastaví Mám to dosud v živé paměti, představa dobře zvlhčeného lesa, v němž stromy zalévají škůdce hektolitrem smůly, působila takměř magickou silou. Ovšem neuběhlo ani dvanáct měsíců, aby se ukázalo, že ani zdejší lesníci stále nechápou, jak hlubokými změnami naše krajina prochází.

Pak se ohlédnete vlevo a: mez, která vás dělí od rozlehlého lánu kukuřice, je doslova prostřílená dírami po hlodavcích. Není to ani čtrnáct dní, co mě uklidňovali, že zrovna tady hraboš drží na uzdě. Stačilo si ale vyjít do pole a sklonit hlavu – černé čmouhy lítají pod nohama sem a tam, břeh vypadá, jako by byl podhrabaný tak, že se co nevidět celý propadne do země. Až to budete chtít někomu líčit, jistě se ocitnete v úzkých. Zatímco suché stromy totiž uvidí každý i ze silnice a jen blázen bude tvrdit, že tam nejsou, míhající se hlodavčí stíny znají jen ti, co se občas do polí podívají. Už slyším, jak se mi zapřisáhlí optimisté snaží namluvit, že jsem jen uvěřil přeludům vlastní fantazie.

No a jak jde cesta dál, dostanete se až na kraj lesa. Tam potkáte chlapíka, který zrovna nakládal na kárku za traktor odkorněné kulány a jistě si rád odpočine od těžké práce. Neřeknete ani pět vět a už víte, že za bolševika les alespoň jednou za čas popráškovali, aby se brouk dál nemnožil, a na pole rozsypali jed. Je to sice prasárna, ale vždycky to zabralo. A dnes? Nedělají nic, a proto to taky takhle vypadá. Hospodářství na huntě, lesy sežrané cugrunt, ochránci si diktují podmínky a žádnému z nich nedochází, že za chvíli nebude co ochraňovat. – V reakci na takovou litanii se uchýlíte nanejvýš k tomu, že zopakujete takové ty věci o vysušování podzemních vod, změnách klimatu, jež smrkům nesvědčí, zato broukovi ano, o rizicích plošného hubení, vzpomenete i na nedávnou kauzu zaručeně neškodného Stutoxu II, po jehož aplikaci zůstaly na poli mrtvoly zajíců a čápů, zmíníte se způsobech hospodaření, které přímo vedou k masovému množení škůdců, a jistě bystě pokračovali dál, kdyby vás nezasáhl pocit, že slova, která vynášíte, vyznívají úplně do prázdna. Máte totiž tu čest s člověkem, jehož generace na jedy bezmezně věří, která na jedy kdykoli znovu vsadí, které prostě jedy vadí ze všeho nejméně. A která si neuvědomí jisté souvislosti ani poté, co třeba někdo v jejich blízkém okolí onemocní nějakým jen těžko léčitelným svinstvem, případně se od útlého věku potýká s neurodegenerativním onemocněním. Jedy? Co by ne, ty nikomu neuškodí, vždyť to říkal ředitel fabriky, která je vyrábí…

Takže jen pro shrnutí: napravo kůrovec, nalevo hraboši a před vámi šílenec, který by nejradši popráškoval dobrou půlku světa. Není nad to si u nás jednou za čas vyrazit na venek.

Gonzo jako nutný doplněk literární stravy

Kdo dnes ještě neměl tu čest se současnou podobou žánru reportáže? Kdo ještě nedržel v ruce Gottland anebo jiné tituly z aktuální polské literárně-reportážní produkce? Koho už tak trochu začal tento objektivistický způsob psaní nudit?

Když už by se mohlo zdát, že se tento produktivní žánr jaksi vyprázdnil, připomněla se tzv. gonzo-reportáž, výsostně fikční způsob psaní, který se sice tváří, že zprostředkovává realitu, nutno ho však číst v duchu Faulknerova dikta „fiction is often the best fact“. Připomněla se, abychom náhodou nezapomněli na to, že fikce je v literatuře vždy o pár kroků před skutečností.

Skvělé gonzo před nedávnem vydali ve Větrných mlýnech; jedná se o soubor „reportáží“ Ziemowita Szczereka nazvané Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Soubor, který má svého hrdinu, své téma, jejž lze číst jako román, který zachycuje mnohé kulturní reálie střední a východní Evropy a v němž se toho o sobě dozvíme daleko více než z dokumentu – díky ryze nerealistickému zobrazení a jiným oblíbeným nástrojům přináležejícím výhradně beletristickému uměleckému řemeslu.

Szczerek jasně navazuje na americké kultovky roadmovie a všelijaké hippie literatury. Jeho příběhy se však neodehrávají na dlouhých amerických silnicích, ale na prašných cestách, v exteriérech ukrajinských měst, nikoli mezi feťáckými kovboji, ale ve společnosti chlápků, co se poflakují po venku navlečení do tepláků a kožených bund. A přesto je tu silný spoj, který oba tyto světy spojuje: alkohol, acid, ostré rvačky a každodenní bída, kterou zažíval hipster v padesátých letech a postmoderní nomád putující krajinou kdesi na východě. Szczerek je výborný vypravěč, jeho svět se chvíli blyští samým chromem a vzápětí na sebe bere podobu venkovského chudobince. K tomu je třeba ještě přičíst autorovu schopnost komentovat a zcela nekompromisním způsobem hodnotit kulturní rozdíly mezi Západem a Východem – to všechno jsou dovednosti, které se dnes cení dvojnásob, dnes, kdy se celá řada autorů spokojí s neproblematickým rozvrhem pravdy a zla. „Východ mé země (…) se ničím neliší od Ruska. Ruská, nebo jestli chcete, slovanská civilizace (…), to je civilizace, která mění lidi v monstra a prostor v hovna. Ty hnusný města, který vypadaj jako rozbitý kostky hozený do bláta, ty vesnice jako neuspořádaný hromady prken. Chybí jim jakákoliv potřeba estetiky, estetika je jako luxus v tom světě nemocným na elefantiázu a lupénku zároveň.“

Jenže je to přesně tenhle chátrající slovanský bordel na kolečkách, který fascinuje, je to zvrácená touha utrhnout se z řádného života vedeného na Západě, kde je vše s rozmyslem zařízeno, a vrhnout se po hlavě za dobrodružstvím. Za ruským hardcorem, jak se v téhle knížce říká. A proto taky je ten text tak dobrý. Zvláštně balancuje na hranici mezi říšemi: první z nich hrdinu ubíjí, v té druhé se dokáže změnit v dravce. Síla, která ho nese, je perfektně vyjádřena ostrým rytmem vyprávění, užíváním zkratky, výstavbou charakteristických typů, které si do svých východních sousedů s oblibou promítáme, hromaděním stereotypů a jejich dekonstrukcí. Tvárný pokus o reportáž je rozkládán ironickým gestem, vůle se propadá do alkoholického deliria, žádná pravda o zemi a jejích lidech tu nakonec neobstojí.

V tom je mi Szczerekovo psaní nanejvýš sympatické. S reáliemi zachází tak, aby její obraz působil už jen svým gestem. Jestli je východ zemí kulturního rozkladu, nám – aspoň na moment – může být úplně putna.

Ziemowit Szczerek: Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Větrné mlýny 2017. 240 stran.

Konečná fáze Ameriky

Poslední román Salmana Rushdieho vyšel v roce 2017, český překlad Davida Petrů následoval o rok později. Anotace čtenáře láká na „první velký román trumpovské éry“. Takovému tvrzení lze přitakat jen zčásti – to o co tu jde především, je Amerika posledních dvaceti nebo třiceti let, její postupná proměna, která vyvrcholila nástupem nové politické síly. Rushdie tuto situaci předvádí hned ve dvojím podobenství: jednak podává poměrně reálný popis doby, během níž je do Bílého domu uveden Donald Trump, jednak vypráví příběh kontroverzního miliardáře Nera Goldena, který se svou rodinou utekl z Indie, aby si zachránil život, nastěhoval se do newyorské čtvrti SoHo a vybudoval si tam impérium symbolizované titulním Zlatým domem.

Co je na textu zajímavé, je jakási zvláštní inkompatibilita obou vrstev. Členové rodiny Goldenů, utápějící se v luxusu postkapitalistické ekonomiky, v níž se nic nevyrábí a kde superboháči administrují peněžní toky a konzumují luxus, jsou vylíčeni jako zvláštní individuality uzavřené ve svých schopnostech a nedostatcích. Zlatý dům, toť nejen ona Goldenova klícka v „Zahradách“, ale i prostředí Manhattanu, restaurace a nadrozměrné byty, v nichž se stýkají prominenti politických, uměleckých či obchodních kruhů s ostatními „silnými individualitami“, kupříkladu s ruskou emigrantkou, která se později stává Nerovou partnerkou. Soustředí-li vypravěč svůj pohled na jednotlivce, je to pokaždé člen klanu Výjimečných, Předních, Nových lidí; a naopak, píše-li o Americe, vystačí si se zobecněním. Spojené státy, toť země, která si za přihlížení 90 miliónů laxních nevoličů zvolila do svého čela směšného a zároveň i děsivého Jokera, země lidí, kteří se vzbouřili proti elitě a napříště se už pokaždé budou vysmívat Dobru, Pravdě a Znalostem, je to svět úpadku, svět karnevalu a zániku velkých hodnot.

Aby ovšem tento protiklad mohl být plně realizován, je ve Zlatém domě potřeba oživit postavu dobrého liberála, člověka, který si navzdory morálnímu a hodnotovému úpadku Západu dovolí udržet kritický odstup a zároveň má možnost pohybovat se mezi oběma paralelními realitami. Rushdie tuto iluzi vyvolává v komentářích románového protagonisty Reného. René vlastně nepatří ani do jednoho ze světů, díky své bystrosti a ironickému odstupu je ovšem schopen – spíše intuitivně než při plném vědomí – tyto dva společenské stavy nahlížet jako jedno velké tělo, jehož jeden pohyb vzápětí vyvolává určité následky. Nic jako kritický vhled ovšem nečekejme, to, s čím Rushdie přichází, je daleko více moralistně podbarveným komentářem aktuální společensko-kulturní transformace.

To by snad ani nemuselo být zas až tak zajímavé, kdyby autorem románu nebyl Rushdie, zvláštní ikona postmoderní literatury, důležitá nejen svými uměleckými díly, ale i politickým aktivismem. Rushdie je znám mimo jiné kritickými apely upozorňujícími na nebezpečí plynoucí z kulturního relativismu a stejně tak i podporou tradice západního kritického myšlení – a pokud bychom chtěli ve výčtu jeho angažmá pokračovat, pak musíme zmínit i to, že to byl právě on, kdo tentýž kriticismus shledával jako nutný protiklad islámskému tradicionalismu. Nechceme-li číst Zlatý dům jako pouhou zprávu o světě, v němž se bašta západní kultury hroutí pod tlakem lidového ignorantství a taktéž i kvůli neschopnosti společenských elit, pak lze využít úplně jiné perspektivy: Zlatému domu lze rozumět jako dramatu, v němž se hraje o kulturní odkaz generace liberálních intelektuálů. Těch, kteří tak dlouho věřili v přirozenost svého myšlení, až se nakonec probudili uprostřed děsivého snu.

Teprve s tímto uvědoměním začíná Rusdieho velký román. Je třeba přesunout pozornost k okamžiku, v němž se naleptává kritický odstup Reného. Není to náhodou tak, že za jeho postojem k světu lze tušit autorův předpoklad společenství svobodných lidí, kteří dokážou zcela přirozeně zhodnotit neduhy světa? Sám Rushdie se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že člověk je zcela zajat velkými příběhy a že jeho úkolem je tato vyprávění problematizovat. Co jiného ale představuje René? V okamžiku obratu, o němž podává svědectví, najednou jedním velkým vyprávěním chce zachránit svět. Je tu primitivní politický boj Dobra proti Zlu, je tu Obama a proti němu stojí Joker. Co na tom, že se v jiné rovině textu vypráví o stárnoucím hegemonu Nerovi, který najednou čelí svým dávným nepřátelům, stárne a ztrácí sílu i vliv. Zmar, smrt a pozvolná degradace, do života Goldenů proniká neúspěch, odkudsi se vynořují stíny historie, zdánlivě ponechané na indickém poloostrově. Jak v životě Goldenů, tak i v celé zemi nezbývá než přijmout jednu jedinou možnou realitu.

Moc anonymních superboháčů se vytrácí, na scéně se objevují bojovníci, kteří museli dlouho pobývat ve skrytu a chystat se na chvíli, kdy bude možno udeřit. Jemný ironický tón, který tu a tam zaperlí v toku realistických popisů blahobytu, se v momentu konce stává šklebem, všechen patos exkluzivity je najednou odhalen jako „hra na“, domnělý římský císař křičí na zcela marginálního majordoma: „Víš ty, kdo já jsem, ty demente? Vybudoval jsem města. Dobyl jsem říše. Jsem jeden z vládců světa.“

A přesně pro toto vyústění doporučuju Rushdieho Zlatý dům takřka na potkání. Vpravte se do situace, že tu je jistý bod zlomu, linie, přes níž se už nelze vracet; a stejně tak si zkuste, zda jste jako onen dokumentarista René, který se ve své víře v lepší svět Pravdy, Krásy a Poznání obrací k minulosti – anebo úplně naopak, jestli vám náhodou nepřijdou jeho komentáře, jako by vyplouvaly odněkud z hlubin dnes už dávné historie.

Ať už ale Rushdieho dílo budeme považovat za naléhavý vzkaz před bouří, anebo se jeho prostřednictvím pouze ohlédneme za světem, který skončil v troskách, nelze přejít jeho nesporné literární kvality. René, Nero a všichni ostatní jsou výjimečnými individualitami; jejich životaběh musí být podán okázalými prostředky. V tomto smyslu Rushdie nemůže zklamat. Jeho schopnost kombinovat slovníky i literární formy, dobře mířenými ranami natloukat do textu aluze a vůbec vytvářet prostor skvěle komponovaných celků se od dob Dětí půlnoci nikterak neumenšila. I uprostřed chátrajícího světa nám umožňuje nahlédnout překotné politické dění a prožít je v naléhavosti, kterou může zažít snad jen jeden z mnoha amerických multimiliardářů a globálních zločinců v jednom.

Publikováno v A2.

Co všechno si zkontroluje vaše nová lednice

V sobotní příloze Lidových novin Česká pozice (ze dne 23. 3. 2019) vyšla rozsáhlá recenze Petra Pietraše (Noví dobyvatelé Facebook a Google) na knihu americké ekonomky Shoshany Zuboffové Věk sledovacího kapitalismu. Pietraš zaměřil svou pozornost na to, jak Zuboffová rozkrývá praktiky Googlu, Facebooku, a část svého textu – pravděpodobně po vzoru autorky – formuloval jako varování před přicházející vlnou internetu věcí. Bylo by užitečné, kdyby se překladu této knihy co nejdříve chopil některý z našich nakladatelů, už dnes totiž víme, že zavádění technologických novinek je vždy rychlejší než reflexe stavu, do nějž nás tyto inovace uvrhly.

Pokud internet věcí vskutku nastoupí podle výkladu Zuboffové, pak lze na počátku očekávat lákání zákazníků na pořizování věcí, jež by měly navýšit jejich pohodlí. Kdo by to nechtěl: lednice, která si sama objedná jídlo; auto, které se v zimě vyhřeje před příchodem řidiče; vana, která se napustí atd. atd. A to jsme jen u základních věcí, které uspokojují ty nejdůležitější tužby spotřebitele. Co s těmito věcmi přijde, bude kontrola konzumenta – Pietraš uvádí některé příklady toho, jak budou moci nové věci využít pojišťovny, zaměstnavatelé a jiné vnější subjekty.

Z textu by se mohlo zdát, že jsou to zlí inovátoři, kteří chystají nové léčky na zákazníka, tak aby mu mohli například zdražit pojistku, objeví-li se na obzoru první příznaky budoucí nemoci. Ano, tak to bezesporu je, nové sledovací věci by měli uspokojit i potřeby těch, kdo jejich vývoj zaplatili.

Měli bychom ale mít odvahu k tomu pojmenovat i druhou stránku procesu jejich zavádění do života společnosti. Ten, kdo touží po lednici, co se sama naplní, si možná o takovou kontrolu sám říká, požaduje ji a svou ochotou takovou lednici pořídit přímo naléhá na ty, kteří mu její koupi zprostředkují. Takoví lidé tu jsou a jejich počet nejspíš narůstá. Jsou jiní a Facebook rozhodně není tím, kdo by se na ně musel nějak zvlášť dobývat. Těžko od nich budeme očekávat radikální svobodomyslné činy, naopak, pokud jim někdo dokáže nabídnout stabilní přísun čehokoli, uzavřou s ním okamžitě smlouvu na dobu neurčitou. Nelze jim upírat právo na existenci. Zaměstnání, soustředěnou monotematickou práci, kterou někdo považuje za odbývání života, vyzdvihují nadevše a jsou ochotni obklopit se věcmi, které je v takové životní praxi jednou provždy uvězní.

A nelze jim upírat ani právo být sledován a převáděn do křivek grafů, být zbaven lidství a povýšen na robota – ostatně takový život, v němž se člověk stává drobným převodníkem vyšších kulturních sil, toť skvostná prastará fantazie. Měli bychom udělat maximum pro to, aby tito robotoidi žili v maximálně stabilizovaných hromadných sídlech, kde nebude nic rušit jejich vzájemné sdílení indexů spotřeby. A ve věci další maximalizace stability a jejich bezpečí snižovat ekologickou stopu tohoto nového kontrolovaného společenství. Chceme-li posilovat svobodu, pak své síly zaměřujme tam, kde najdou silnější odezvu, kultivujme například svobodný život v otevřené krajině.