Nicotný hrdina přitakává nové Evropě

Evropa rovná se krize. Krize politická, krize vzdělávání, krize identity, krize manželských vztahů a kdovíjaká další. Společenská závažnost literárního textu by se dala měřit podle míry autorovy schopnosti některou z těchto krizí zobrazit. Některou, anebo rovnou všechny, záleží pouze na schopnosti vidět problémy v souvislosti a uvědomovat si, že někde pod zjevnými problémy je ukryt jejich společný jmenovatel.

Co udělal Michel Houellebecq ve svém posledním románu? Nesčetněkrát přetřásaný, kritizovaný, a především úspěšný autor několika bestsellerů, aktuálně oceněný i v anketě nejlepších knih čtenářů Lidových novin, se rozhodl vytěžit momentálně dosti horké téma: údajně sílící vliv muslimských menšin v Evropě. Konjunkturalista, řekne si leckdo, nicméně už na prvních stránkách románu je zřejmé, že Houellebecq má daleko ke spisovatelům typu českého Luďka Frýborta, který píše snad jen proto, aby strašil. Frýbort straší, média straší „záplavami“, „vlnami“, „přívaly“ islámských mladíků s telefony a postupnou islamizací Evropy, Houellebecq strašit nemusí; stačí, ukáže-li, jak evropská kultura tápe, jak nedokáže čelit dějinné imaginaci lidí, kteří se v Evropě vcelku nedávno usadili. Tento román by skutečně mohl burcovat.

Jeho nicotným hrdinou je François, literární historik, monomaniak, expert na Huysmanse, člověk usedlý, single, emočně poněkud vyhořelý. Třebaže ještě stále dochází na univerzitu, po akademické dráze spíše sjíždí dolů, své nejlepší texty už napsal a nezdá se, že by byl přesvědčen o své schopnosti překonat někdy v budoucnu sám sebe a vytvořit dílo, ke kterému by bylo proč se obracet. Vše je u něj už předem zalomeno jeho neschopností k čemukoli se přinutit, jeho život, zdá se, je už jen vzpomínkou na někdejší úspěchy. Přesně tohle umí Houellebecq skvěle, ukázat člověka v jeho vnitřním rozkladu – a François je přesně ten typ. Nic nemá, nikoho nemá, v ničem nevidí smysl, pokouší se život užívat plnými doušky, jak se říká, jenže už ani to za nic nestojí. Přijde z práce a třídí přišlou korespondenci. V jednom z dopisů se dočte, že mu zemřela matka. Chvíli uvažuje nad osamělým životem krávy, jak se o ní vyjádří na jiném místě, zauvažuje nad tím, co bude s jejím buldočkem a vzápětí už řeší inkasní příkazy a kontroluje, jestli mu včas na účet dorazila mzda. Mrtvá matka ho nezajímá. Stejně tak ho nezajímá ani žena, se kterou se kdysi stýkal. Její osobnost je čímsi zcela nadbytečným, to, co ho zajímá, je slast, kterou dokáže vyvolat, když mu ho dokonale vykouří. Ano, François není než utrápeným intelektuálem, kterému z života mnoho nezbylo – na jedné straně neustále zapadá do pasti racionality, na druhou se pak utíká k základnímu animálnímu ukojení. To co se rozkládá mezi těmito dvěma póly, lze shrnout do několika bodů: dobrá kuchyně, komínek kvalitní literatury a paklík ještě kvalitnějšího tabáku. Prostě stagnace.

Druhým nicotným hrdinou Podvolení je Francie. Píše se rok 2022 a v zemi probíhají volby. Hraje se vabank, na jedné straně Marie Le Penová s vyhroceným nacionalistickým programem, na druhé předseda Muslimské jednoty Mohamed Ben Abbes. V celé republice to vře, Paříží pochodují masy, dochází k násilí a vraždám, ve vzduchu visí cenzura médií. Tajné služby blouzní o přípravách občanské války, tváří v tvář islámu se množí studie, podle nichž evropskému ateistickému humanismu jednou provždy odzvonilo. Jak ve své recenzi upozornil Jan Bělíček, Houellebecq je špatným politickým prognostikem a situace, kterou nám líčí, může vzhledem ke skutečnému počtu ve Francii žijících muslimů nastat jen stěží. Podle mě je to marginálie, Podvolení nelze redukovat na politologickou úvahu. To, o co v románu jde především, je souvislost mezi životem intelektuála a politickou situací. Houellebecq nenapsal román o dějinách, ale o o duševním stavu nicotného hrdiny.

François se totiž bortí. „Neklamně jsem cítil, že směřuji k sebevraždě,“ říká a na pozadí těchto slov zároveň erodují i širší kulturní hodnoty. Zatímco Ben Abbes a jeho přívrženci usilují o obnovení velkolepé Říše římské, o vyšší civilizaci a vyšší kultuře, která spojí svět Evropy se světem Orientu, lidé Západu – v čele s Françoisem – stojí na konci dějin a jsou-li něčeho schopni, pak už jen toho, vyvolávat v sobě pocity ohrožení. V tom je Podvolení dobrým společenským románem, neboť ukazuje, že destruované individuum je jen obrazem dávno destruovaného celku. François se svými kolegy analyzuje situaci, jednou týdně vyučuje doktorandy a doma řeší složenky; zcela odevzdán systému, systémem svázaný v každodenním stereotypu, kdysi zazářivší a nyní neschopný vystoupit z kruhu.

Jenže situace zašla už příliš daleko a on není a ani nemůže být schopen čelit velké transformaci. Ben Abbes volby vyhrává a univerzitu kupují miliardáři ze Saúdské Arábie, kultivovaní lidé, kteří přece chtějí jen málo: ať François prohlásí, že není boha kromě Alláha a že Muhammad je poslem Alláha. Pak dostane zpět své místo, k tomu tři studentky, budoucí věrné manželky a možná i matky, do jeho života se vrátí úspěch, dokonce lesklejší, než byl ten v dobách ateistických; v opačném případě mu nezbyde než vzdorovat někde na okraji. A francouzský intelektuál, kdysi hrdý na svůj odpor proti kněžouřství přijme, přivykl totiž jistému kulturnímu standardu, jisté rentě a večerům stráveným v privátech holek z východu.

A právě moment, ve kterém se François poddává novému režimu a akceptuje jeho hodnoty, jež jsou neslučitelné s těmi předchozími, bychom snad měli chápat jako varovné sdělení, jehož se nám od Houellebecqa dostává. Životní příběh našeho protagonisty vyúsťuje jeho přitakáním novému režimu a jeho náboženství. To by ovšem bylo zoufale málo.

Podvolení totiž není příběhem o konci, ale o začátku nového života v Evropě. Zdaleka tu nejde o přijetí pravidel, jako spíše o proměnu prostředí, v němž François uvízl jako velryba vyvržená z oceánu. Houellebecq nenapsal román o jednom nemorálním selhání, o člověku, jemuž je kariéra nadevše – François se sice nakonec zaváže novým pořádkům, z hlediska vyprávění ale jde jen o jakýsi dovětek, o zbytek, do něhož logicky vyúsťuje životní etapa, jíž je celý román věnován. Ona velkolepá evropská kultura totiž skončila už u Huysmanse. François nikdy nedokáže svého mistra překonat a tak jen rozmělňuje to, co kdysi čnělo do výše. A snad právě tato stagnace uvádí do pohybu dějiny a dějiny poté staví svého protagonistu do nového světla – na chvíli se nám vyjeví hrdina. Hrdina nové říše evropské.

Michel Houellebecq: Podvolení. Europemedia Group, Praha 2015.

Rubriky: Četba | Napsat komentář

Kniha na neděli

Když v roce 1874 vyšla v Matici lidu román Pět neděl v balónu sepsaná tehdy neznámým autorem Julesem Vernem, málokdo ze čtenářů si nejspíš dokázal představit, že má co dělat s jedním z nejznámějších romanopisců budoucnosti. Kritika tento román nechtěla přijmout (a skoro by se chtělo říct, že kritika nikdy nepřijme závažná díla budoucnosti :-), o to více ale nadchnul ty čtenáře, kteří hořeli touhou po dobrodružství anebo se zajímali o převratné vynálezy, o mechaniku a fascinovala je vůle silných mužů, kteří tyto stroje dokázali ovládat.

Pro celé generace čtenářů byl Verne skutečným učitelem fyziky a zeměpisu, a ač se sám coby radní města Amiens po třicet let občas vypravil leda tak na cesty jachtou kol severozápadního pobřeží Francie, jeho obrazy vzdálených zemí a jejich obyvatel dokonale zahanbily i samotnou skutečnost.

V těchto dnech hodilo by se k četbě například Dvacet tisíc mil pod mořem. Tajemná bytost Nemo, o které vůbec nikdo nic neví; cesta, jejíž délku nikdo nedokáže předem odhadnout; sevření v nitru ponorky, ze které nelze utéci. A přece: jen během této cesty si můžou Nemovi zajatci prohlédnout poklady mořských hlubin, dosud nedostupných pohledu smrtelníků. A jak psal dobový recenzent: „Nelze si představit nic poutavějšího a napínavějšího než vylíčenou tuto cestu v ponorné lodi, vypravené báječným přepychem, při sestrojení nikdy neselhávajícím. Pro mládež i pro dospělé jest román tento prvořadou četbou.“ My dodejme, že to platí zejména v časech všeobecné karantény a rozbíhajících se ponorkových nemocí.

Rubriky: Četba | Napsat komentář

Nerozlomný kruh ženských literatur

Jasně, označit něco jako ženskou literaturu anebo snad dokonce jako literaturu pro ženy, je téměř nepřijatelný přešlap, zlý, potměšilý výpad proti dobrému vkusu. Je snad ještě živá doba spisování pro volnou chvíli, pro zábavu, kterou konzumovaly nevzdělané, ovšem gramotné kuchařinky? Tato čtenářská skupina už pravděpodobně neexistuje – i když, s oblibou si připomínám oblíbenou historku mého někdejšího kolegy z okresní knihovny, odkud se šířila vzdělanost do Hercynského lesa. Slyšel jsem ji několikrát a nakonec jí i asistoval. Celá věc se měla takto: do oddělení pro dospělé přišla dáma v letech, zanořila se k dobře dostupnému regálu s červenými sešitky. Po chvíli si přinesla k pultu půlmetrový štos, kolega uchopil čtečku, načítal eany a říkal: tohle jste už měla, tohle taky, tohle jste měla, tohle taky, tohle jste měla a tohle ne! tohle jste měla, tohle taky atd. atd. Když čtečka utichla, na hromádce zůstalo pět sešitků a dáma zářila radostí, že tentokrát měla náramné štěstí a že jí to takhle stačí. – Soudě podle ohmataných obálek toho hnusného šuntu, variujících mužné objetí, biceps a plavou hřívu, setkali jsme se s troglodytním stvořením z panské kuchyně, snad už emancipovaným a možná i sociálnědemokratickým. Jenže co si počít s tou její literární obsesí? Co když každá zmínka o ženské literatuře oné čtenářce upírá podíl na několika dekádách pokroku a společenského vzmachu, co když dokonce útočí na samou podstatu psaní, jež chce být za každou cenu uměleckou tvorbou?

Měl bych k literárnímu braku mlčet – jenže občas je potřeba si ulevit, zvlášť když vám přijde do ruky něco, co by si skoro zasloužilo V1 vazbu. Tak třeba zrovna nedávno jsem se po letech vracel k velebené románové fresce Sylvie Richterové a předtím k Hodinám z olova Radky Denemarkové. Četl jsem je s tak trochu s hrozivým očekáváním; nechtěl jsem být tím, kdo jen ostražitě hlídá hranici, za níž se z uměleckého díla stává řemeslná práce, a přitom se tváří, že se vůbec nic neděje. Vždyť taková Richterová nebo Denemarková nejsou Leylah Attarovou z produkce nakladatelství Moba.

Jenže si to zkuste. A začněte oním velikým Každá věc ať dospěje na své místo. Dostanete se do světa podivných bytostí, z nichž každá má své místo na škále společenské škodlivosti a prospěšnosti; do světa, který je velmi jednoduchý k uchopení, který všichni známe, ale o němž si jen zřídkakdy vyprávíme. Každé dobro jest tam duchovně povzneseno, každé zlo dýchá s člověkem. Museli byste nebožákovi vyrvat tepny z těla, mělo-li by mu být od té bytostné zhouby člověka pomoženo. Dobří sedláci, které oškubali o všechno, jedny vyhnali, druhé zabili, špatní komunisti, kteří uměli jen závidět, líně se povalovat a čekat na příležitost. Mistři duchazpytu obývající slonovinové věže a samozřejmě agenti, šutry obíhající pro trajektoriích zla. Příběh plný nečekaných zvratů, a přesto prodchnutý dobrotou stvoření. Všechny věci přece mají svá místa, jen jim pomoci… Nasekat to do padesáti sešitů.

A když i po románu o pohnutých časech poválečné Evropy nebudete mít dost, můžete si ublížit špalkem, jehož kvality pro jistotu ocenila porota největší literární ceny v téhle zemi. Tentokrát už žádné truchlivé obrázky rozvrácených tradic, tentokrát se jde na dřeň těch nejpalčivějších problémů dneška. Opět tu máme postavy, které nejsou ani tak ztvárněním lidí, jako spíš nějakými vehikuly, na něž je možné navěsit principiální otázky a morální dilemata. Každá z nich je zároveň funkcí určitého modelu společenského jednání; jedna donáší, druhá šíří dobro, třetí si jde za kariérou atd. atd. Nedalo mi to a nahlédl jsem do recenzí – neboť něco tak špatného, jako jsou Hodiny z olova, něco tak rigidního a kantorského zažila česká literatura snad naposledy s konzervativním senátorem Jiráskem. A tu vidím, že nejsem sám, kdo se nechce nechat zabít: jedna z diskutujících, řekněme že dobře obeznámená s tím, jak to chodí v Mordoru, docela jasně říká, že tahle věc byla napsána jen s povrchní znalostí tamních kulturních reálií. No vida, že by zrcadlo, ve kterém se odráží pravda Václava Havla a lež totality, bylo jen vypouklým nedodělkem?

Proč se tohle všechno stále ještě v české literatuře děje, je mi už dávno vcelku jasné. Jsme to totiž my, kdo jsme se dosud neodvážili napsat a přečíst takový román, ve kterém kolaborant bude oslavován pro své utilitární myšlení. U nás všechno musí být zahaleno v oparu bytostných pravd a všechna protivenství musí nakonec splynout harmonicky, i ta smrt se musí stát katalyzátorem lepších budoucích časů. – A slevil bych nakonec i z toho kolaboranta, klidně ať je to jen nesnášenlivý blbec, jako tomu bylo v lepších textech Davida Zábranského, hlavně ať ho už nenatahují na skřipec dobra, ať ho nečešou ani neparfémují, ani ho nijak neohýbají podle výkladů ze středoškolských učebnic.

Protože jen tehdy už nepomůže žádné rozdělení románu do dvaceti sešitů, tehdy už se nenecháme zmást a nebudeme mít proč závidět dámě z knihovny, že nemusí žrát duchamorné vyprávěnky z reálného světa, ale užívá si doma s velmistrem slastí. Kategorie ženská literatura v tu chvíli zas nabude pevnějšího významu, zlo roztáhne cípy kabátu a přioblékne svět. Než se tak stane, navrhuji zachovat se nanejvýš obezřetně, začne-li se šéfredaktor literárního žurnálu rozplývat nad tím, že právě teď máme to štěstí číst knihu, která završila naše dlouholeté čekání na velký společenský román. Tehdy, právě tehdy totiž máme šanci zahlédnout kontury vskutku pokleslého čtiva. Nikoli u pultu, kde se hromadí obálky s vábivým šuntem.

Rubriky: Četba, Kritiky a recenze | Napsat komentář