Kniha na neděli

Když v roce 1874 vyšla v Matici lidu román Pět neděl v balónu sepsaná tehdy neznámým autorem Julesem Vernem, málokdo ze čtenářů si nejspíš dokázal představit, že má co dělat s jedním z nejznámějších romanopisců budoucnosti. Kritika tento román nechtěla přijmout (a skoro by se chtělo říct, že kritika nikdy nepřijme závažná díla budoucnosti :-), o to více ale nadchnul ty čtenáře, kteří hořeli touhou po dobrodružství anebo se zajímali o převratné vynálezy, o mechaniku a fascinovala je vůle silných mužů, kteří tyto stroje dokázali ovládat.

Pro celé generace čtenářů byl Verne skutečným učitelem fyziky a zeměpisu, a ač se sám coby radní města Amiens po třicet let občas vypravil leda tak na cesty jachtou kol severozápadního pobřeží Francie, jeho obrazy vzdálených zemí a jejich obyvatel dokonale zahanbily i samotnou skutečnost.

V těchto dnech hodilo by se k četbě například Dvacet tisíc mil pod mořem. Tajemná bytost Nemo, o které vůbec nikdo nic neví; cesta, jejíž délku nikdo nedokáže předem odhadnout; sevření v nitru ponorky, ze které nelze utéci. A přece: jen během této cesty si můžou Nemovi zajatci prohlédnout poklady mořských hlubin, dosud nedostupných pohledu smrtelníků. A jak psal dobový recenzent: „Nelze si představit nic poutavějšího a napínavějšího než vylíčenou tuto cestu v ponorné lodi, vypravené báječným přepychem, při sestrojení nikdy neselhávajícím. Pro mládež i pro dospělé jest román tento prvořadou četbou.“ My dodejme, že to platí zejména v časech všeobecné karantény a rozbíhajících se ponorkových nemocí.

Nerozlomný kruh ženských literatur

Jasně, označit něco jako ženskou literaturu anebo snad dokonce jako literaturu pro ženy, je téměř nepřijatelný přešlap, zlý, potměšilý výpad proti dobrému vkusu. Je snad ještě živá doba spisování pro volnou chvíli, pro zábavu, kterou konzumovaly nevzdělané, ovšem gramotné kuchařinky? Tato čtenářská skupina už pravděpodobně neexistuje – i když, s oblibou si připomínám oblíbenou historku mého někdejšího kolegy z okresní knihovny, odkud se šířila vzdělanost do Hercynského lesa. Slyšel jsem ji několikrát a nakonec jí i asistoval. Celá věc se měla takto: do oddělení pro dospělé přišla dáma v letech, zanořila se k dobře dostupnému regálu s červenými sešitky. Po chvíli si přinesla k pultu půlmetrový štos, kolega uchopil čtečku, načítal eany a říkal: tohle jste už měla, tohle taky, tohle jste měla, tohle taky, tohle jste měla a tohle ne! tohle jste měla, tohle taky atd. atd. Když čtečka utichla, na hromádce zůstalo pět sešitků a dáma zářila radostí, že tentokrát měla náramné štěstí a že jí to takhle stačí. – Soudě podle ohmataných obálek toho hnusného šuntu, variujících mužné objetí, biceps a plavou hřívu, setkali jsme se s troglodytním stvořením z panské kuchyně, snad už emancipovaným a možná i sociálnědemokratickým. Jenže co si počít s tou její literární obsesí? Co když každá zmínka o ženské literatuře oné čtenářce upírá podíl na několika dekádách pokroku a společenského vzmachu, co když dokonce útočí na samou podstatu psaní, jež chce být za každou cenu uměleckou tvorbou?

Měl bych k literárnímu braku mlčet – jenže občas je potřeba si ulevit, zvlášť když vám přijde do ruky něco, co by si skoro zasloužilo V1 vazbu. Tak třeba zrovna nedávno jsem se po letech vracel k velebené románové fresce Sylvie Richterové a předtím k Hodinám z olova Radky Denemarkové. Četl jsem je s tak trochu s hrozivým očekáváním; nechtěl jsem být tím, kdo jen ostražitě hlídá hranici, za níž se z uměleckého díla stává řemeslná práce, a přitom se tváří, že se vůbec nic neděje. Vždyť taková Richterová nebo Denemarková nejsou Leylah Attarovou z produkce nakladatelství Moba.

Jenže si to zkuste. A začněte oním velikým Každá věc ať dospěje na své místo. Dostanete se do světa podivných bytostí, z nichž každá má své místo na škále společenské škodlivosti a prospěšnosti; do světa, který je velmi jednoduchý k uchopení, který všichni známe, ale o němž si jen zřídkakdy vyprávíme. Každé dobro jest tam duchovně povzneseno, každé zlo dýchá s člověkem. Museli byste nebožákovi vyrvat tepny z těla, mělo-li by mu být od té bytostné zhouby člověka pomoženo. Dobří sedláci, které oškubali o všechno, jedny vyhnali, druhé zabili, špatní komunisti, kteří uměli jen závidět, líně se povalovat a čekat na příležitost. Mistři duchazpytu obývající slonovinové věže a samozřejmě agenti, šutry obíhající pro trajektoriích zla. Příběh plný nečekaných zvratů, a přesto prodchnutý dobrotou stvoření. Všechny věci přece mají svá místa, jen jim pomoci… Nasekat to do padesáti sešitů.

A když i po románu o pohnutých časech poválečné Evropy nebudete mít dost, můžete si ublížit špalkem, jehož kvality pro jistotu ocenila porota největší literární ceny v téhle zemi. Tentokrát už žádné truchlivé obrázky rozvrácených tradic, tentokrát se jde na dřeň těch nejpalčivějších problémů dneška. Opět tu máme postavy, které nejsou ani tak ztvárněním lidí, jako spíš nějakými vehikuly, na něž je možné navěsit principiální otázky a morální dilemata. Každá z nich je zároveň funkcí určitého modelu společenského jednání; jedna donáší, druhá šíří dobro, třetí si jde za kariérou atd. atd. Nedalo mi to a nahlédl jsem do recenzí – neboť něco tak špatného, jako jsou Hodiny z olova, něco tak rigidního a kantorského zažila česká literatura snad naposledy s konzervativním senátorem Jiráskem. A tu vidím, že nejsem sám, kdo se nechce nechat zabít: jedna z diskutujících, řekněme že dobře obeznámená s tím, jak to chodí v Mordoru, docela jasně říká, že tahle věc byla napsána jen s povrchní znalostí tamních kulturních reálií. No vida, že by zrcadlo, ve kterém se odráží pravda Václava Havla a lež totality, bylo jen vypouklým nedodělkem?

Proč se tohle všechno stále ještě v české literatuře děje, je mi už dávno vcelku jasné. Jsme to totiž my, kdo jsme se dosud neodvážili napsat a přečíst takový román, ve kterém kolaborant bude oslavován pro své utilitární myšlení. U nás všechno musí být zahaleno v oparu bytostných pravd a všechna protivenství musí nakonec splynout harmonicky, i ta smrt se musí stát katalyzátorem lepších budoucích časů. – A slevil bych nakonec i z toho kolaboranta, klidně ať je to jen nesnášenlivý blbec, jako tomu bylo v lepších textech Davida Zábranského, hlavně ať ho už nenatahují na skřipec dobra, ať ho nečešou ani neparfémují, ani ho nijak neohýbají podle výkladů ze středoškolských učebnic.

Protože jen tehdy už nepomůže žádné rozdělení románu do dvaceti sešitů, tehdy už se nenecháme zmást a nebudeme mít proč závidět dámě z knihovny, že nemusí žrát duchamorné vyprávěnky z reálného světa, ale užívá si doma s velmistrem slastí. Kategorie ženská literatura v tu chvíli zas nabude pevnějšího významu, zlo roztáhne cípy kabátu a přioblékne svět. Než se tak stane, navrhuji zachovat se nanejvýš obezřetně, začne-li se šéfredaktor literárního žurnálu rozplývat nad tím, že právě teď máme to štěstí číst knihu, která završila naše dlouholeté čekání na velký společenský román. Tehdy, právě tehdy totiž máme šanci zahlédnout kontury vskutku pokleslého čtiva. Nikoli u pultu, kde se hromadí obálky s vábivým šuntem.

Annalisa Cosentino a její Chvála blbosti

Italská bohemistka Annalisa Cosentino vydala knižní studii věnovanou postavě a dílu Jaroslava Haška. Autorovi se věnuje dlouhodobě – v italské exkluzivní knižní edici I Meridiani Mondadori vyšel v roce 2014 rozsáhlý výbor překladů Haškových próz, na němž Cosentino pracovala spolu se Sergiem Corduasem. Cosentino je zde překladatelkou, ale i autorkou rozsáhlých poznámkových aparátů, v rámci nichž přibližuje italskému čtenáři český kulturní kontext. Její haškovská studie má dle anotace působit opačným směrem: navést českého čtenáře na ty souvislosti, které mu mohly zůstat skryty právě kvůli příliš pevnému ukotvení v českém kulturním prostředí.

A není důvod nad touto interpretační strategií pochybovat. To že je Jaroslav Hašek ztotožňován se Švejkem a že Švejk je především lidovou postavou, nad tím sice můžeme mávnout rukou, nicméně obraz jednoho z našich nejznámějších autorů je těmito projekcemi stále dosti přeexponován. Tomu, kdo dnes čte Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a nemá přitom už v paměti tak hluboce vštípeno zjednodušující Steklačovo filmové ztvárnění z 50. let, při četbě tuhne úsměv na rtech a může být po právu rozčarován, jaký paskvil zdejší kulturní tradice udělala z něčeho tak životného a silného, jako je Haškovo opus magnum. Zkřivit Švejka na usměvavého idiota nebylo jen tak; Cosentino ukazuje, jak složité bylo přijetí tohoto románu zejména českou akademickou obcí. Tohle téma není nové, ovšem nebude na škodu si je zopakovat – kauza Hašek (ale obdobně i K. H. Mácha, K. Sabina, L. Klíma a několik dalších) totiž ukazuje, jak konzervativní a opatrné je myšlení těch, kteří paradoxně mají tolik důvodů k tomu razit nové cesty a hledat nová východiska. Postavíte-li na tento robustní základ české předběžné opatrnosti režiséra, který se ze všeho nejlépe umí zařídit podle stranických a kulturních direktiv, co víc, necháte-li jej působit na těžko uchopitelnou postavu Josefa Švejka (Švejka, který má tisíc tváří, jak zdůrazňuje Cosentino), katastrofa je dokonána…

Je ovšem stejnou hříčkou dějin, začnou-li se jisté omyly vzešlé z přehnané opatrnosti a neporozumění napravovat tak, že se vezme autor a usadí se do síně slávy; zde máte klasika, stejného, jakým byl Kafka nebo Musil. Předkládaná kniha do této pasti upadá jen napůl, ponechává totiž Haška postávat někde napůl cesty mezi literátem a žurnalistou. Cosentino nechává hned na úvodních stranách promluvit Františka Langera, autora „jednoho z mála spolehlivých portrétů Haškovy osobnosti“: „Do beletristického oddělení mé knihovničky nezabloudil nikdy. Se zálibou ležel v obrazech Toldtova Anatomického atlasu nebo v Thomayerově knize o vnitřním lékařství (…) Zajímaly ho časopisy jako Hostimil, časopis pro hostinské, nebo podobný pro kadeřníky či pro jinou živnost (…) Se stejným zájmem prohlížel adresáře, jízdní řád, Volnou myšlenku, Čas, Svatého Vojtěcha, venkovské a menšinové týdeníky“ (Cosentino zde cituje z knihy Byli a bylo [2003]). V několika kratších životopisných pasážích jeho postavu líčí jako vzpurného tuláka, zmiňuje i extempore s pražskými tramvajáky, pochopitelně se nevyhýbá jeho působení v „politické sekci vojenského revolučního výboru“ ani angažmá mezi bolševiky. Naopak, připomíná, že všechny tyto role Hašek dlouhodobě vstřebával a později geniálně zhutnil v monumentálních Osudech. S odkazem na práce některých českých jazykovědců, kteří Haškovo dílo zkoumali, ukazuje, že Haškova životní cesta možná byla zdrojem příběhů pro některé jeho texty, určitě ale ovlivnila jazyk, jímž jsou ony texty psány. Ano, i to může zůstat skryto tam, kde se jde jen po tom, co Hašek líčí; jak líčí, tj. nakonec klíčová otázka. – I proto je velmi důležité, nachází-li Cosentino spoje, které vedou od Haška k populární a ryze zábavné literatuře.

Nechci zde vypisovat, které žánry a která kultovní díla mohla Haška ovlivnit, jen znovu připomínám, v čem lze spatřovat jisté nebezpečí pro rehabilitovaného spisovatele; že se z něj udělá někdo, kým nikdy nebyl. V tomto se Cosentino chová obezřetně a jakkoli objekt svého zkoumání vyzvedává, co nejvýš jí síly dovolí, zároveň ponechává prostor pro to zahlédnout Haška při práci; jako bídou a závislostmi přiskřípnutého člověka, který psal, aby se uživil, a jehož rukopis tedy musel odpovídat jistému čtenářskému očekávání. Samozřejmě, to je jen první stupeň na cestě ke spisovatelství, neměli bychom na něj ale zapomínat.

Cosentino, Annalisa. Chvála blbosti: z Prahy do Irkutska a zpět v patnácti stech povídkách a jednom románu. Překlad Olga Čaplyginová. Vydání první. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017.

Jak nachytat sebe sama

Poslední román Davida Zábranského v mnohém navazuje na autorovo předchozí dílo, prózu Za Alpami. Ta vyvolala na naší scéně poměrně zajímavou diskusi, v níž nechybělo ani vrhání mrvy v duchu „když je dílo blbost, musí být blbec i autor a s ním i všichni, kdo si ho oblíbili“. Pokusil jsem se zde ukázat, proč Za Alpami můžeme číst nikoli jako provokaci, nýbrž jako obraz katastrofálně vyprázdněného světa, v němž postavy buď řeší smysluplné šarvátky dávno vybojované, anebo se potácejí napříč životy a jakoukoli smysluplnost rozpouští v banalitách konzumního života. Mathias, jedna z hlavních postav Za Alpami, jako by hovořil z místa, kam svět dospěl postupnou degradací – a Robert Holm, hrdina Logozu, na něj jistě navazuje, když se tentýž svět pokouší posunout do úplně nové fáze dějin.

Ve své recenzi jsem citoval Markétu Ljubkovou, konkrétně její tvrzení, že Zábranský coby jeden z nás, tedy „představitel řádu spějícího k porodu“, „rozšiřuje utopie a vymudrované plány“. Psal jsem, že prorocký duch zde píše archaickým jazykem. Pokud jsem jí dal zapravdu tehdy, musím tak učinit znovu, přiznat, že se značným předstihem zachytila gesto, k němuž se autor Logozu uchyluje už podruhé, tentokrát ovšem za zcela jiných podmínek: kdy jindy než nyní nazrál čas k tomu trhnout oponou a dát na chvíli čtenáři zakusit obrazům z nového světa. Plán by tu byl, stejně tak i jeho hybatel, rozuměj utopická vize. David Zábranský se na své trajektorii posouvá podle dobře rozvržených a vytyčených bodů.

A je to do značné míry škoda, jakkoli pochopitelná. Čtenář, který mohl být účasten velkolepé honičky na Zábranského, jež vypukla s vydáním Martina Juháse, a později také překvapeným interpretem ryze politického románu, tedy čtenář, který zažil jak ono Pavlem Janouškem vysmívané psaní pro intelektuály, tak i Zábranského opus pro ty, jimž u nás chyběl kontroverzní politický román, čtenář zírající na onen ohromný zlom, jehož byl Zábranský ve svém díle schopen, a dále, čtenář dozajista očekávající tutéž tvůrčí transformaci, musí najednou v Logozu asistovat u vyprávění, jež je ze všeho nejvíce přitakáním Mathiasově životní prázdnotě. Realita poskládaná ze značek počítačů a telefonů? Dobře, ale myslel jsem, že tohle už máme s předchozím románem vcelku přesvědčivě pojednáno. Spor mezi konzervativními hodnotami a liberalismem? Nyní už jasný evergreen spisovatele, který byl v jednu chvíli schopen psát nejzajímavější texty na české literární scéně.

Ať už na Logoz pohlédnu z jakékoli perspektivy, zdá se mi, že je především prózou reagující na společenskou objednávku. Její autor nejspíš zjistil, co se od něj očekává, našel si své místo v literárním poli a nyní se pokouší znásobit ozvěnu poplašené kritiky. Postavíme-li vedle sebe surreálně laděný, imaginativní juhásovský román a nyní předkládanou tematickou prózu, pak jasně vidíme, že pokud jde o zájem čtenářské veřejnosti, vítězí ten typ textu, který se tématem zcela vyčerpává a jen málo přispívá k rozvinutí literární kultury samé. A jak se říká: vítěz bere vše. Vidíme to kolem sebe neustále, volání po tématech, ještě nedávno vcelku užitečný nástroj pro boj s do sebe zahleděnou postmodernou, zahlušilo jiné podstatné otázky týkající se existence literatury jako specifického média, zprostředkujícího kontakt mezi realitou a jejím intersubjektivním obrazem. Ukazuje se, že čím blíž máme k pragmatickému oslovování čtenářů, tím víc toto médium zjednodušujeme, tím spíš se literatuře jaksi nedaří.

Takže: v Logozu se musela zkonstruovat situace přesně taková, jakou ji známe – ze zcela pochopitelných důvodů se v románu protne trajektorie politika, který volá po nacionalistické a rasové segregaci, s osudem lidí, kteří jsou „ohňostrojem lidské hlouposti nad Berlínem“. Jejich rozporuplné názory jsou přitom líčeny člověkem, který si ještě může dovolit zastávat srozumitelný politický postoj. Totéž už ale nelze prohlásit o autorovi; ten dělá všechno proto, aby dal zaznít každé straně, a pokud jej můžeme v románě identifikovat, pak jen jako zdroj občasných ironických poznámek komentujících vyprávěcí akt. Už si toho povšiml i Petr A. Bílek ve své recenzi pro Aktuálně.cz, skrze praskliny v konstrukci vypravěče na čtenáře vykukuje někdo úplně jiný. To ovšem je jen drobná vada; za hanebnost, zastiňující všechny pornografické scény románu Za Alpami, lze považovat ono opatrné vyvažování názorů, jehož jsme v Logozu svědky. Jen stěží přehlédnete, že autor tohoto textu nebyl ani tak slovesným umělcem, jako spíše moderátorem rozličných politických proudů, něčím na způsob redaktora televizního duelu, v němž proti sobě sedí političtí oponenti. Jistě, něco takového můžeme u politického románu očekávat, zvláště opírá-li se jeho téma o známé reálie a formuluje-li silné názorové proudy veřejného mínění. Něco mi ale říká, že Zábranský chtěl jít dál, že už jen zvolený žánr utopie či dystopie měl být oním novým horizontem, z nějž by bylo možné všední realitu přehlédnout v naléhavé vizi. Že by to pak bylo těch několik desítek závěrečných stran, na nichž se mělo udát to podstatné, vše, kvůli čemu jsme celou knihu četli? Nevím, a je mi to nakonec jedno; Logoz nebyl románem o budoucnosti, ale instrumentem určeným k vyvolávání prudkých reakcí – přesně těch reakcí, které jsou na závěr kanalizovány a zklidněny féerií odehrávající se za zdmi budoucnosti.

Na závěr krátkou poznámku stran námětu (když už tedy byl Logoz napsán tak, aby nepodněcoval jinou než tematologickou diskusi): to co tu opakovaně vystupuje do popředí, je vskutku ona podivná prázdnota, v níž se uzavírá dnešní intelektuální poznávání světa. Člověk jako by se stal předmětem klecového chovu, jako by mu byly předkládány pouze jisté typy úvah, jako by se mohl účastnit pouze politického boje, jako by žil výhradně na sítích a byl určován tím, co do nich ukládá. O tom je tenhle román především. Ovšem zcela jinak, než by si autor přál: svědčí o existenci pasti, v níž uvázli i ti, jimž zdánlivě ještě zbývá jistá rozhodovací moc – včetně té, co oživuje fiktivní postavy v reálném uměleckém díle. Není se pak čemu divit, když k nám z těchto klecí nedoléhá hlas literárních postav, ale šustění papírových panenek. A mohli bychom jít ještě dál: i ten šustot je nakonec jen zdánlivě svobodným dílem autora, který se tak dlouho snažil, až uvízl – doufejme že jen dočasně – v jedné dobře udělané kleci.

Robert Holm, marketér dánský, uvízne v paměti pouze jako symptom tohoto sebezcizení Davida Zábranského.

Serotonin

Kdybychom nevěděli, jak aktuální dokáže být Michel Houellebecq ve výběru námětů svých próz, museli bychom si říci, že největší kouzlo jeho Serotoninu spočívá právě v minutové přesnosti, s níž byl předložen mase čtenářů. Po všech těch zprávách o opiátových krizích, o nekompromisní konzumaci antidepresiv napříč celým západním světem jsme si už snad mysleli, že nemůže být hůře – a tak jako vždy, i tentokrát jsme se pletli. Ten, kdo snad dnes umí nejlépe psát o onom zvláštním paradoxu nedostatku štěstí uprostřed světa, který by měl být obýván výhradně jen samými šťastlivci, případně lidmi, již nemají na práci nic jiného než do úmoru vyhledávat nejrůznější potěšení a slasti, tento mistr chmurných charakterů opět neudělal nic menšího než to, co umí ze všeho nejlépe: doprostřed dokonalého a přesného světa postavil muže, jenž prochází hlubokou osobnostní krizí, který ještě před okamžikem vlastní rezignace se pokusí utéci, vrátit se zpět, regresivně, zalézt někam do lůna svého dřívějšího, téměř uspokojivého života.

Florent-Claude Labrouste, někdejší úředník a expert na francouzskou zemědělskou politiku, se ocitl na hraně. Jeho partnerský život zcela vyhořel, totéž platí i pro jeho pracovní elán. V okamžiku nejhlubší krize si nechá předepsat antidepresiva, jejichž koincidencí, jak známo, může být ničemná slabost libidálního puzení. A s medikací to celé začne: Labrouste, člověk, který se zaopatřil a jistě už mnohokrát v životě prokázal svou schopnost vnořit se do života, najednou jen tak splývá po hladině a čím více přemítá o souvislostech své existence a světa, tím rozměrnější je vakuum, jež ho obklopuje. Lidé jsou pochopitelně za jeho stěnou, poměrně k užití dávky zpětných inhibitorů serotoninu. Labrouste, kdysi úředník, najednou uvažuje jako pesimistický filozof, který tuší, že zcela ztratil to jediné, co pesimismus – alespoň na pár okamžiků – dokáže vyvrátit. „Možná mi vyčtete,“ říká v jednu chvíli, „že přikládám přílišný význam sexu; to si nemyslím. Přestože mi neuniká, že v průběhu normálního života získávají své místo i jiné rozkoše, sex zůstává jedinou chvílí, kdy osobně a přímo angažujeme vlastní orgány, takže cesta sexu, a sexu intenzivního, je nezbytnou cestou k milostnému splynutí, bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne.“

Kdybychom před pár lety nevěděli, jak pečlivý dokáže být Michel Houellebecq při průzkumu problémů našeho světa, museli bychom si tehdy říci, že Podvolení byl jenom takový omyl, omyl učiněný pod tlakem okolností nejnovějších světových dějin. Navzdory všem, kdož v jistou chvíli podotkli, že tato kniha se velmi líbí Václavu Klausovi a možná i Davidu Zábranskému, jsme tak trochu očekávali, jak hluboké budou budoucí strže, po nichž nás chce Houellebecq vodit. Nyní, po Serotoninu, je zřejmé, že klíčem k nastávajícím desetiletím je moment mezi plným nasazením produktivního věku a totálním úpadkem sil. Společnost vybičovaná k plnému výkonu je tváří tvář Labroustovi, unikajícího v nesouvislých myšlenkách do dob svého vzmachu, vystavena svému vlastnímu konci. Co je ovšem na tomto konci strašlivě svůdné, co mi vlastně vnucuje otázku, zda ještě není brzy na to odejít, je jazyk, v němž se Houellebecq zdokonalil až k nesnesení: v duchu francouzské tradice hledající vyjádření filosofického přehledu prozaickou formou se postavil někam mezi pornografii a vyšší styl existenciální úvahy – a obě tyto roviny zvládl vyřídit v normě expertní analýzy, v jazyce, který se jen zřídka uchyluje k emocím, ke krajnostem. Labrouste je svědkem mnoha nečekaných dějových zvratů, přihlíží osobním tragédiím někdejších přátel, pozoruje úpadek své přítelkyně; a je to totéž, jako když se učí používat výbornou pušku Steyr Mannlicher, čím méně je člověk a čím spíše jeho vědomí dělí svět na soubor poznatků, promítá jej jako filmovou scénu, tím více je hrdinou houellebecqovským. Ohlédneme-li se zpět k předchozím románům, neunikne nám celá řada souvislostí, a hlavně pak opakovaně promýšlená variace jednoho mohutného průšvihu, v němž se tito hrdinové tak nějak bez vlastního přičinění ocitají.

To ovšem ani zdaleka neplatí jen tam, kde se Labrouste rozhlíží kolem sebe. Rozvaliny francouzského venkova jako by jen zrcadlily vnitřní životy lidí, jimž je nařízeno se v těch troskách lopotit, a umožnily vyjevit ohromné parametry jeho vlastní, osobní zkázy. Teprve tady zakoušíme mocnost Houllebecqova stylu. Teprve zde se ukazuje, jak úzce v Serotoninu přiléhá zvolené téma jazyku. Introspekce si tu vystačí s minimalistickým stylem nahony vzdáleným všemu tomu hysterickému běsnění, kterému momentálně tak rády podléhají autorky českých bestsellerů. A jedině v tomto sepětí se pak také už jen tak mimoděk odhaluje povaha onoho hroutícího se impéria. Vsadil bych se, že i kdyby všechna ta témata, která Houellebecq seřadil do jediné knížky, sepsal kdokoli jiný, ani vzdáleně se mu nepodaří docílit podobné naléhavosti, kterou zakoušíme v Serotoninu. Proč? No protože právě Houellebecq vynalezl pro tento obraz takový jazyk, kterým lze realitu vyjádřit a zároveň i obepnout. Narušená sexualita Florenta-Clauda Labrousta je v tomto světě zcela jasně propojena se všemi ostatními problémy, s rozpadem hodnot a postupným vychylováním souřadnic smysluplného života osobního i společenského. Přesně tak, jak to tvrdí sám vypravěč v oné výše citované pasáži: bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne“.