Bláto se dělí rovným dílem

Má se to dnes s dešti asi tak, že po dlouhé týdny nespadne z nebe ani kapka, slunce praží do luk, do lesů a do záhonů a na obloze věčně vymeteno. Voda není, o vodě se pouze mluví, deště se simulují v chybných předpovědích meteorologů. Jdeš do lesa a pod nohama ti strašidelně praská suché klestí. Potok se líně vleče, zůstal-li vůbec v korytě jaký. Vyjdeš na kopec, pozoruješ kraj, panorama se vlní pod náporem vedra a z nedalekého lesa stoupá sloup hustého dýmu. Pomatenec tam pálí klestí. Vyzbrojen hráběmi, založil pneumatiku pod hromadu větví – takhle udržuje les. Přemýšlíš, jak dlouho to bude trvat, než se ze střechy nejbližší hasičské zbrojnice ozve siréna.

V podvečer pak odpočíváš ve stínu hrušně. A tu, zčistajasna, narazí do koruny vichr, ohne strom v půli. U plotu zařinčí plechy, třísknou dveře, vysype se sklo. Úder. Druhý. Obloha rázem ztmavne, ptáci se rozlétnou, slepice se natlačí pod přístřešek a zaříkávají tam strach kvokáním. Baku, ta nepříliš odvážná fena navlečená do tlustého kožichu, vyskočí a jak je stará a jak nemůže na klouby, hasí si to rychle k domu, ke dveřím, do chodby a tam snad až do skříně – hlavně zmizet ze světa. Zná to, ví, že s námi bouřka rychle zúčtuje.

A taky že ano. Matky vybíhají z domů, shánějí se po dětech. A děti, než stihnou na svých bicyklech urazit krátkou vzdálenost z dolního konce ulice, už kropí nemilosrdný déšť. Příval vody. Ostrý jako nůž, řeže jim do hlav a odráží se od asfaltu. Během okamžiku buší tisícerými kladívky do střech a plní okapy. Sušil jsi chleba v krabici na hraničce dříví? Nezbude, než jej sušit znovu. Prádlo na šňůrách? Už se o něj nestarej, vítr ho serval a vyhnal do polí.

—

Liják rachotí celou hodinu a pak zmizí stejně rychle, jako se prve objevil. Chvíli čekáš, co se bude dít, ostatně je pokaždé tak zvláštní, když ztichnou ptáci a země se sbírá z nečekaného otřesu. Jdeš do vsi a už zdálky vidíš, jak se sbíhají lidé k bahenní kapsli, nadílky přilítnuvší z polí. Obtekla zahrady a dírou mezi ploty vyvalila své tmavé panděro rovnou na náves. Urval lijavec kus pole a pustil ho po tvrdé zemi i s bramborami, před nedávnem na vršku nasázenými, rozmáčel ho a vylil na pečlivě zastřižený žlutý trávníček.

—

Uplyne pár dní a ozvou se hlasy. Že každý si má pohlídat svou vodu. Že nikdo nemá přistupovat k opatřením, která by jeho vodu poslala na sousedovu parcelu. A kopec přitom stojí dál a louka zase vysychá, čeká, až ji kola zemědělských obrů ještě pevněji ztuží svou vahou. Déšť se bude znovu týdny odkládat, aby později opět udeřil monumentální silou.

Takhle to dnes chodí.

Před první sečí

Je dvojí zeleň v půli května: ta světlá, unavená, zeleň trávníku, který nikdy nedoroste, ta tmavá, zabarvená drobnými květy, zeleň vzdouvající se až ke kolenům. První z nich byla zavedena výrobci a prodejci sekaček; přesně těmi, kteří své stroje vnutili téměř do každého domu a spolu s nimi dodali i estetiku mrtvé země; trávníku domněle udržovaného, tedy pravidelně, v krátkých intervalech kastrovaného nejrůznějšími typy motorů. Druhou mají zcela v moci zemědělci, majitelé těžkých strojů, hospodařících dle direktiv poskytovatelů dotací. První bzučí kolem domů, druzí dle nařízení centrálního orgánu vyjíždějí jako závodníci na louky a to, co mohlo růst, sloužit hmyzu, sloužit vodě, během dvou odpolední natlačí do igelitových válců.

***

Nicméně právě v půli května pobýváme v jakémsi mezičase, kdy býlí dorůstá květů, kdy namísto pichlavých tvrdých stvolů všude leží měkká, čerstvá vegetace, krásná, živá stopa původní bujnosti. Pomalu procházíš prostorem a vnímáš jediné: doléhající mocnost bytí, robustní, o sebe samu se opírající existenci.

A teprve když se vrátíš zpět mezi domy a prohlédneš si pečlivě udržovanou náves, dolehne na tebe úzkost. Znovu si uvědomíš, jak hluboce jsme se odchýlili od původní trajektorie životních sil; v jakém poblouznění jsme překryli život estetikou; a především, jak jsme se zapletli se svými technologiemi. Původní, samostatné – a to vše jsi schopen vyčíst z přistřiženého trávníku –, děsí, bujnost je hrozbou, samotný život se stal nepřítelem.

Všechno, co se projevuje nespoutanou silou, slouží zaslepenému člověku k jedinému: aby na vzmachu šlechtil své nástroje, zdokonaloval automatické, robotické systémy a zaváděl nové, pokud možno ještě dokonalejší vzorce myšlení.

Úzkost. Technologie, uplatňovaná na trávníku, má nakonec v moci i tebe. Zcela na ní závisíš. A vzdoruješ-li jejímu ostří, pak jenom dočasně, na hranu svých sil.

Tušení pouště

Jdeš krajinou, postupuješ po prašných cestách. Světlezelené louky, řídce porostlá pole střídá žluť řepkových lánů. Na obzoru traktor, zdá se, že vláčí. Vítr rozviřuje prach. Žene ho proti tobě. Žene ho volným prostorem ve vzdouvajících se vlnách, tak tak že stačíš zavřít oči a zastavit dech.

Unikáš z otevřeného prostoru. Sestupuješ na dno prolákliny. Vegetace houstne, tam, kam hospodář nepronikne se svým strojem, tam je většinou dobře. Tam bývá chlad, tam se drží vlhko. Jindy slyšíš potok už na úbočí. Jak se tam dole převaluje přes kameny, jak přeskakuje polámané kmeny. Našpicuješ uši. Nic.

Jen vzrušený křik ptáků v korunách stromů.

Jdeš dolů a předem víš, co na tebe čeká. Sotva se vleče, víc pěny než vody, sajrajtu, co se točí v záhybech břehu.

***

Je květen, měl by ses radovat z života znovu vybujelého, ovšem to, co vidíš, je jen dalším symptomem postupující zkázy, dodatek k příkazní smlouvě, jíž moudrý hospodář svázal život a soustavně jej pak znásilňoval svými stroji.

Přemítáš, zda přemlouvat ptáky, aby tu s námi ještě alespoň rok či dva vydrželi. Pomalu se sápeš zpět na okraj pole, prohlédnout si nebe, napočítat mraky a zahrozit směrem k městu. Už týden čekáš na déšť.

Brzké léto

Zhurta na nás udeřilo léto. Není tomu tak dlouho, co jsem psal o mrazech, co jsem běhal přes dvůr s plastikovou bednou na dřevo – a najednou, aniž bychom se stačili připravit, přestalo sněžit, přestalo pršet, vyšlo slunce a nažhavilo střechy. Od rána praží do hlav, do asfaltu, do suchého lesa i do kabin automobilů.

Země jako by dostala elektrickou ránu. Vyhnala trávu do půli lýtek, stromy vybuchly tisícerým květenstvím. Lidé vyšli z domů, zbavili se bund a ze sklepů vyštrachali grilovací mašiny – Modlíkovem zavanula pečeně.

Léto udeřilo, rozdrnčely se sekačky. Maso. Okno výčepu dokořán.

Doba vegetace.

Proč zrovna Magnesia Litera?

Přeložit jazyk literatury do jazyka televizního vysílání je pro Českou televizi dosti nesnadným úkolem. Tak nesnadným, že po několika letech, kdy paralelně běželo několik literárních revue, najednou nemáme téměř nic. Česká televize ukončila Jasnou řeč Josefa Chuchmy a vzápětí i ASAP – tomu, kdo literaturu na veřejnoprávní televizi hledá, zbývá poslední jistota: revue Třistatřicettři Jana Lukeše a Jana Schmida. S obrazy, s jejich blikáním a rychlými posuny, si televize rozumí bytostně, dlouhé rozhovory o textech nejspíš přilákají jen nejužší okruh diváků a pravidelný magazín má co dělat, aby nezhynul na úbytě hned v prvních měsících, ale udržel se třebas po dobu dvou nebo tří let.

Tato zvláštní průrva mezi dvěma autonomními světy ale musí být zabydlena, snad už jen kvůli zvláštnímu puzení, kterému současný člověk říká „díra na trhu“. Nelze prostě přejít fakt, že se v českých poměrech literatura na obrazovce drží jen v jediném formátu. Musí být vynalezena forma spojující specifika televizního vizuálního proudu a literárního textu.

Tak trochu potměšile bych řekl, že ideálním tvarem, k němuž bylo lze dojít, je udílení výročních knižních cen Magnesia Litera. Kontinuita zaručena, pořad běží déle než patnáct let, periodicita diváka jistě neunaví, ráz pořadu je slavnostní, nikoli všední, což k české tradici věčného literárního učitelování přiléhá přece jenom těsněji než někdejší frivolní znělka ASAPu. Co víc, Litera je soutěž o nejlepší knihu a duch sportovního utkání se nad ní vznáší a ji posvěcuje a osmysluje. Vítězové nastupují před publikum, to bouří potleskem, dialogy s autory se musí vměstnat do dvou minut, poté hned následuje animace, obrazy pěkně plynou, lidé jsou veselí, od začátku až do konce poposedávají, napjatí a nedočkaví, kdože z kolegů či přátel dosáhne k nejvyšší metě.

A naopak: protože nechci být jen potměšilý, nezbývá mi než konstatovat, že Magnesia Litera ponechává literatuře to, co jí patří. Všichni můžeme celý rok nerušeně číst, připravovat texty; nikdo nestraší jednou za měsíc s kamerou v předsíni, nikdo se nedožaduje soukromí. Dlouhý klid na práci a soustředěná pozornost, přesně ta pozornost, kterou nejvíc ruší nepřetržitý proud obrazů vyzařující z televizní obrazovky. A po roce, v termínu, který všichni znají, na který se dokážou připravit, se odborná veřejnost nahrne do sálu, běžný čtenář zasedne k televizní obrazovce a –

A „242, myslím, že svět literatury zaniká, za pár generací se tím kromě několika bláznů už nikdo nebude zabývat, všechno už bude stokrát omletý, prozkoumaný, bude to uzavřená kapitola, literatura, umění, člověk, všechno to bude pryč jako naše mládí, ach och,“ napsal před lety Ladislav Šerý v Laserové romanci.

Přesně v tomto duchu jsem sledoval předávání cen. Onen mnohokrát avizovaný zánik literatury se netýká ani tak literatury samotné, ta totiž – zdá se – je až příliš pevně zakotvena v kulturní tradici Západu; kde však toto diktum platí beze zbytku, je právě teritorium vizuálních médií a televize především. Tam totiž literatura sama o sobě neobstojí, tam se musí opírat o jiné hodnoty. Literatura musí být show, nikoli jen pouhý dialog nad textem. Moderátor by měl diváka napínat, a pokud se mu to nedaří, pak může být jen tolerován vedením, které si zakládá na sledovanosti. A nakonec pak samotná otázka estetických hodnot: ty v televizi asi těžko vzejdou z diskuse, daleko spíše jim televizní divák uvěří, určí­-li je hlasování, případně pokud jsou odvozeny od nezpochybnitelných kulturních dominant.

Přímá závislost na vnějších schématech a předsudcích, co kulturní bezesporu jest a co už nikoli, se v letošním ročníku Magnesie Litery projevila naprosto a otevřeně. Jak jinak mohl uvažovat hudební dramaturg, když divákovi naložil zrovna Havelkovy Melody Makers? Že je to snad právě první republika, ve které to měla literatura jisté? Že tehdy se ještě dalo uvažovat o opravdové slávě a nedobytném panství kultury? – Stěží bych si mohl představit lepší příklad, jak lze roztříštěný prostor zcela cizorodých poetik, současnou literaturu bytostně určující, překrýt poživačným midkultem, jak jej zfalšovat, zabalit a předložit konzumentům věčného videoproudu.

Poté, co jsme přestáli letošní porci té nejlepší literatury, už není třeba klást si otázku, proč všechno živé a podnětné myšlení o textech z televize mizí a proč jeho místo vyplňuje prapodivná kombinace dostihů a velkolepé show namazané lubrikantem. Necháme­-li působit zákon o nejmenším možném odporu, nikam jinam hledání ideálního tvaru ani dospět nemůže.